Obrazy

Ležel ve vysoké trávě, nastavoval tělo hřejivému slunci a smál se s přáteli. Obrátil se na břicho a zahleděl se na jezero před sebou. Hladina byla klidná, jen sem tam její jednolitost narušila nějaká vlnka. Líně zavřel oči a náhle před sebou spatřil celý svůj život – od první chvíle, kdy se do vesnice přestěhovali… Netušil, že se zde dá někde koupat, zavedli ho sem kamarádi. Když si to tak uvědomil, vlastně ho všude VODILI jeho známí…
Nevěděl proč, jen se prostě zvednul a odcházel. Volali, aby se vrátil a nebláznil, co chce jiného dělat, než se jako ostatní povalovat u vody? Co chci dělat jiného než ostatní? Proč jsem tedy vstal? A KAM to ve skutečnosti JDU? Uvědomil si, že má v hlavě pořádný zmatek, jediné, čím si byl jist, že už nechce nečinně odpočívat.
Kráčel po prašné cestě, chvílemi se cítil neskutečně unavený, ale v předtuše ČEHOSI pokračoval ve své pouti stále dál… Neušel mnoho, mohlo to být tak nanejvýš pár kilometrů, když se zastavil a zjistil, že stojí na opuštěné louce, vypadala nehostinná a pustá. A pak si všiml dřevěného stavení uprostřed. Jaký šílenec si tady postavil dům, proč proboha nežije ve vesnici jako jiní? Třeba není jako JINÍ… Přistihl se, že váhá, chce jít dál, ale kdesi uvnitř má zvláštní strach, přeci tam bydlí blázen, co on by tam pohledával? Jenže… co jsem pohledával tam…? Myšlenky se honily jedna přes druhou, najednou nevěděl, kam patří a proč tam stojí a zoufale se posadil na kámen na kraji pěšiny.
Když pozvedl hlavu, spatřil nad sebou postavu. Z nějakého důvodu si vůbec nevšiml, jak ten muž vypadal, upoutaly ho jen jeho oči. Hluboké, kaštanové oči, jakoby jej zkoumaly, ne hodnotily, ale trpělivě pozorovaly… Nevěděl, co říct, a tak jen seděl. Muž přisedl k němu a začal vyprávět. Jenže on mu vůbec nerozuměl, nechápal… Muž to viděl, malý moment mlčel a potom se jen zeptal: „To ty se za týden stěhuješ?“ Chlapec přikývl a přestože netušil, kam tím míří, vypadal, že dychtí po dalších otázkách, že i přesto chce cizinci naslouchat. „Byl jsi někdy u jezera?“ „Ale tam jsme každý den,“ připomenul mu a vzápětí zmlkl, cítil v jeho otázce i něco jiného než slova o vodní ploše. „Jste tam všichni každý den. Ale ve dne. Podíval ses tam někdy v noci? Podívej, mám tady dva obrazy. Na každém z nich je naše jezero, poprvé za bílého dne, podruhé za tmy. Jeden z nich ti daruji, musíš si ale vybrat který. Jaký se ti líbí víc…?“ Podíval se na obě malby. Obě byly nádherné, jenže ta denní mu připomněla veselé chvíle strávené na břehu i ve vodě. Bez rozmýšlení ukázal na první. Opět pocítil jeho pohled. „No, co ti popřát – ať se ti v novém městě líbí. Ale ať nejsi spokojen jen s obrazem, který sis teď vybral, přestože s ním bude tvůj život nejspíš veselejší…“ Chlapec se na něj pátravě zahleděl, pak z náhlé pohnutky bez rozloučení zmizel. Utíkal, uháněl pryč, celý vyděšený, a muž se za ním díval a v tváři mu hrál mírný úsměv…
Stál doma u okna, na chalupy i louky se pomalu snášela tma,všichni unavení po dlouhém dni odpočívali a ven se už nepodívali… AŤ NEJSI SPOKOJEN JEN S OBRAZEM, KTERÝ SIS TEĎ VYBRAL… A on vyběhl z domovních dveří a mířil k jezeru. Sám, jen občas probudil zvuk jeho kroků někoho ze sousedů a oni vyhlédli z oken, hrozíce se tmy.
Doklopýtal až ke třpytivé hladině. Zrovna vycházel měsíc a v jeho slabé záři uviděl známou postavu. Byl to ON – muž z osamělé louky. Instinktivně zamířil k němu. „Myslel jsem si, že přijdeš…“ „Ale to jste nemohl vědět!“ „Vědět ne… ale… podívej se na jezero teď. No tak…“ Poslechl ho – nyní se zde neodráželo modré nebe, které tam očekával a které tam podvědomě vidět chtěl, ale noční krajina, obrovský měsíc a moře hvězd, každá zářila jinak, tolik věcí, které za denního světla prostě spatřit nemohl… Konečně VIDĚL své jezero i jezero svých přátel JINAK… „Zvláštní, viď…? Víš, každé jezero má své dva obrazy a je jen málo lidí, kteří se odváží vyjít v noci a prohlédnout si i druhou stranu… Ve „tmě“ vypadají věci jinak, mnohdy právě tak, jaké jsou…To jen my lidé si myslíme, že svět je takový, jaký

my ho vidíme ve dne… ale… proč potom jeleni, srny a vlci chodí pít v noci za svitu měsíce…?“

Před jejich domem stál stěhovací vůz, když chlapec vyšel ven a najednou byl pryč. Zaklepal na dveře, tak jako před týdnem, a jakmile muž otevřel, vracel mu obraz.
„MYSLÍM, že se nebudu bát vyjít ven i za tmy…“ Pohlédl na louku a všiml si, že je plná života…