Začít nanovo

…běžím po orosené louce plné vůně z lučního kvítí, nic mě neruší a já si můžu vychutnávat ten nerušený pocit klidu, kdy po mě nikdo nic nechce, na nic se nespěchá a já jsem volný jako…

CRRRRRRR

S ohlušujícím rámusem mi přímo do ucha zazvoní ten nenáviděný tón budíku. Znovu mi srdce klesne až pod postel, když si uvědomím, že to byl zase jenom sen a že dnešní den bude stejný jako ostatní! V nudné práci, v podivném kolektivu, do kterého nikdy nezapadnu, a hlavně v nudném prostředí plném elektrických krabic, kterým se lidé naučili říkat počítače… Stejně jako každý den se sám sebe zeptám: “proč já tam vlastně chodím?” A stejně tak si po 389. Odpovím: ” abych měl z čeho žít.” Rád bych udělal ty velká gesta jako ve filmech, kdy se člověk sebere a s vtipnou hláškou na jazyku opustí své nenáviděné pracoviště. Ale tohle je realita a já si to dovolit nemůžu.
S myšlenkou upírající se na pátou hodinu odpolední, kdy se opět vrátím zpět do své malé garsonky v centru Londýna, se odeberu do koupelny. ..

Už zase nestíhám! Mám pět minut zpoždění a tvrdnu tady v zácpě, která se příliš nemá k tomu aby se rozpohybovala. Po čtvrt hodinách nervů drásajícího čekání, než se dva “provinilci” dohodnou, kdo skutečně mohl za nehodu, se kolona pohne a já opět s desetiminutovým zpožděním vybíhám do schodů. Když probíhám nenápadně chodbou, snažím se ignorovat vyčítavé pohledy již zmiňovaných podivínů, kteří ve svých proužkovaných sakách s příliš dlouhými rukávy a samolibým úsměvem ve tváři, sedí ve svých malých kanceláří a nezajímají se o nic jiného než o čísla objevující se jim v těch mnou nikdy nepochopených počítačích.
Já jsem jiný… o tuhle práci jsem vlastně nikdy příliš nestál. Po vystudování vysoké školy však toto místo bylo jediné volné, ve kterém nechtěli praxi v oboru. A já s pocitem, že to bude jen dočasné jsem ji vzal. Ale teď s odstupem času si začínám uvědomovat, že mi ujíždí vlak. Tvrdnu zde už tři roky. Zajímám se spíše o člověka a jeho osobnost, než o vypracování úředních listin obrovským firmám, které ani pořádně nezaplatí.
Vklouznu za stůl, modlíc se, že mě nespatřil nikdo z mých nadřízených. Jak bláhový jsem byl…
“TO NENÍ JEDEN JEDINÝ DEN, ABY JSTE PŘIŠEL VČAS! UŽ TOHO MÁM VÁŽNĚ POKRK!! BYL JSTE VAROVÁN, SBALTE SI SVÉ VĚCI A VYPADNĚTĚ!!” Ani se nenamáhám něco vysvětlovat… z vlastní nemalé zkušenosti vím, že pokud vás chce někdo seřvat, nějaký důvod, proč jste to udělal je to poslední, co ho zajímá. Ale teď, právě v téhle mikrosekundě jsem si uvědomil, že teď je ten okamžik, jako stvořený z filmu… Má povaha je, nejdříve se zamyslet nad následky a pak něco vypustit z úst. A to jsem neporušil ani teď. Ve zlomku vteřiny jsem horečně přemýšlel, jakou tu vtipnou hlášku znám z filmů. Padáka mám tak jako tak, tak proč neudělat něco pro svůj dobrý pocit?! Žádné uznalé pohledy sice od těch mrtvol zaživa, co sedí okolo v kanceláři sice nedostanu, ale aspoň budu mít dobrý pocit. S odhodláním v hlase se otočím a pohlédnu do tváře té odporné scvrklotině, co si říká můj šéf a vyhrknu: “To sem rád, na tuhle větu čekám celou věčnost, sbohem.” \vím, že toto není zrovna zářný příklad recese, ale mně, tomu vždy tichému, to trochu zvedlo sebevědomí. Seberu si těch pár věcí, které jsem si do této mučírny přinesl, tj. dvě propisky od mých rodičů a jednu fotku s dávnou láskou a odcházím s hlavou hrdě vztyčenou.

Panebože, panebože, co jsem to udělal? Z čeho asi teď budu žít? Že bych se vrátil zpět?… NE to v žádném případě!! Ale co bude teď?? procházím s hlavou někde mimo zemský povrch, když v tom, jako bych neměl smůly už tak dost, vrazím do mladé dívky, nesoucí kávu. Obsah kelímku jí polil celé tričko. Jako bych nebyl už teďko finančně “vycucnutý” ještě budu platit tričko cizí slečně, bůhví za kolik liber. Znám všechny tyhle hysterky, co pro odloupnutý nehet jsou schopni zburcovat armádu. S děsem v očích a pln očekávání, kdy spustí sirénu se otočím a koukám jak se na mě, celá mokrá a opařená směje. Nevěřím svým očím a kouskem duše čekám, kdy mi zase zazvoní budík a já zjistím, že je to celé sen… Vykoktám něco jako omluvu a podávám té krásce kapesník.. V tom se ve mně probudí “cosi” a povídám: “ co kdybych vás, místo té kávy co máte na tričku, pozval na kávu támhle do té kavárny?” Slečna Neznámá přijímá a odcházíme do vyhlášené kavárny, kde jsem byl vlastně jenom jednou, “Coffee me & you” Po hodině klábosení, kdy já jí vylíčím svůj den blbec, ona se mi svěří, že na tom není dnes o moc lépe. Pohádala se s nejlepší kamarádkou a k tomu jí ještě předvolali k soudu, aby vypovídala ohledně podezřelého souseda, chrchlajícího na okolí.
Když se loučíme, naposledy jí zamávám a s krásným pocitem, který vyvolal nejen kus ubrousku s jejím číslem a nejkrásnějším jménem Mary napsaném na rohu, se naposledy podívám na fotografii mě a mé bývalé lásky. S mou bývalou to byl velmi smutný rozchod, který jsem vlastně ještě moc nepochopil. Teď ale s pocitem, že se můj život během dneška obrátil celý naruby a že začínám odznova, jsem řekl poslední sbohem té fotografii, pouhou připomínkou něčeho, co už nikdy nebude, a s úsměvem na tváři ji zahazuji do nejbližší popelnice. Zítra až ráno vstanu si konečně můžu říct: “Dnes začnu nanovo!!”