Všechno nejlepší!

Strašně jsem se těšil na to, až kamarádi uvidí, co jsem pro ně připravil. Měl jsem z toho vážně skvělý pocit! Toho jídla, pití, sladkostí… Super oslava narozenin, ta nejlepší!
Už hodinu před příchodem kamarádů a oslavence jsem netrpělivě čekal u dveří a poslouchal zvonek. Konečně někdo zazvonil! Otevřu dveře a nadšeně zařvu „Všechno nejlepší!!!“
Ve dveřích však nestojí přátelé, ale vyděšený pošťák…
„Eee, já nemám narozeniny… Tady je pošta.“
„Jo, pardon, nemůžu se dočkat, až bude ta oslava, jupí! Kolik to bude stát ten balík?“, blbě jsem se usmál a vyhraboval přitom peněženku z kapsy.
„Nic, odesílatel poplatek zaplatil… Na shledanou!“
Mávl jsem rukou a zavřel dveře. Pořád jsem viděl ten pošťákův vytřeštěný obličej, když jsem na něj zařval „Všechno nejlepší!“, měl jsem z toho vysloveně záchvat smíchu.

Po dalších chvílích, pro mě nekonečně dlouhých se zase rozzvonil zvonek u dveří.
„Jo, a jsou tady!“ pomyslel jsem si v duchu, pádil jsem otevřít a v duchu jsem si raději přikazoval, ať se podívám kukátkem, kdo to stojí na chodbě.
Podíval jsem se, kdo postává za dveřmi, usmál jsem se, povyskočil, a otevřel.
„Ahoj!“
„Nazdár! Pojďte dál, oslava začíná!
Už jsme tu byli skoro všichni, chybělo jen pár lidí a … oslavenec… Kde se jen courá? Pořád jsem doufal, že přijde. Oslavy už byly v plném proudu a já pořád věřil, že ještě dorazí.
Najednou mi začal v kapse zvonit mobil.
„No, kde se flákáš?!“ vyhrkl jsem ze sebe téměř hysterickým hlasem.
„Víš, já… Nemůžu přijít… Pohádal jsem se s mámou, a… No, prostě… musím to dát zase do pořádku… Nezlobíš se?“
Po chvíli mlčení jsem se zmohl jen na tohle: „Ne, jasně že ne… Tak všechno nejlepší a hodně štěstí… Jak znám tvou mámu, budeš ho potřebovat…“
Přišel jsem zpátky do obýváku, kde se už bavilo plno lidí, a já měl byl aspoň trošku šťastný, že se tihle lidé baví.

Sedl jsem si v rohu obýváku do křesla, objal jsem malý polštářek, a hleděl na ostatní, bavící se lidi. Za pár minut si mě všiml můj nejlepší kamarád. Přišel ke mně a zeptal se.
„Co se stalo? … Oslavenec nedorazí?“
Já se díval pořád na ostatní, odpověděl jsem: „Ne!“, a v mých očích bylo možno zahlédnout pár třpytivých slz.
„To mě mrzí, vím, že ti na té oslavě moc záleželo… Čím to vůbec je, že ti tak záleží na cizích oslavách?“, zeptal se mě lítostivě kamarád.
„Já nevím, asi mi dělá radost, když vidím popíjející lidi plné radosti…“
Po téhle větě se mi udělalo ještě hůř a místo pár slz mi z očí přímo lilo. Rukou jsem odehnal kamaráda a já vyběhl nahoru do svého pokoje. Lehl jsem si na postel a ze zdola jsem slyšel jen kamarádův hlas, jak rozhání ostatní přátelé domů s tím, že se mi udělalo špatně.

Tu noc jsem nemohl usnout. Pořád mi bylo líto, že oslava nevyšla. V duchu jsem žádal, ať se mi alespoň zdá o nějaké oslavě, kterou jsem pořádal, a jenž se vyvedla do sebemenšího puntíku…. Konečně jsem usnul:
Objevil jsem se v obrovské místnosti, kde bylo spousta lidí a bavili se, tancovali, smáli se. Byl jsem tak šťastný! Chtěl jsem se k ostatním přidat, ale jakmile jsem udělal krok, všichni se na mě otočili a zírali na mě. Natáhli ruce, kde se jim z ničeho nic objevily dárky.
„Tak pojď, vezmi si je, tak pojď!“ Pobízeli mě všichni pořád dokola... bylo to k zbláznění.
Totiž pokaždé, co jsem přišel k někomu a chtěl jsem přijmout dárek, zmizel… Pokračovalo to do nekonečna, až na jeden. Přišel jsem k němu. Nikdo ho nedržel. Stál samostatně na konci té dlouhé místnosti. Rozbalil jsem ho. Vnitřek byl ještě vysypán pentlemi a mašlemi, které rýsovali siluetu těla. Pomalu jsem ty mašličky odházel na stranu a až jsem uviděl obsah krabice, lekl jsem se tak, že jsem sebou švihl na zem.
„Haló, prober se!“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Ten dárek jsem byl já, ale jako malé, osmileté dítě.
„No tak, vstávej, trdlo =) !“ Usmálo se na mě děcko.
„P-p-počkej, jak-kto, že, že… Jsem to já? Teda ty? Teda my?!“
„Uklidni se, jsem tady, abych ti něco vysvětlil =)“, pronesl jsem já, o pár let mladší, a stále jsem se na sebe usmíval.
„Víš, to, co se stalo dnes, mě mrzí. Vím, jak tě to bolí, tak jsem se rozhodl ti to vysvětlit… Ty jako malý, v tom samém věku, kolik je mě, jsi měl poslední oslavu svých narozenin. Bylo ti 7 let. Ty předchozí oslavy taky nestáli za moc. Vlastně to byla jen dospělácká sešlost a „chlastačka“… Tví rodiče si na to moc nepotrpěli, raději se sešli se svými kamarády a opíjeli se. Ale na to si vzpomínáš, že?“
„Jo, bylo to hnusný…“ Pomalu jsem začínal přicházet na to, o co tady jde… Mé sedmileté Já se dalo znovu do řeči:
„I když ti bylo teprve čerstvě nabytých 7 let, pamatoval sis to, a taky tě to mrzelo. Podobně jako teď. Stejně tak si utekl k sobě do pokoje a probrečel si celou noc. Zařekl ses tenkrát, že žádná oslava nesmí dopadnout tak katastrofálně, jako tahle. A do teď se ti to celkem dařilo, ale je na čase, až na tu dnešní. Celý svůj život se snažíš dát ostatním to, co tobě bylo odepřeno, ale to musí přestat, nebo z tebe nic nezbude…“
Chvíli jsem tam seděl a díval jsem se sobě, teda tomu dítěti do tváře. On se na mě usmál a řekl: „Tak co, rozumíš? =)“
Přikývl jsem hlavou na souhlas: „Rozumím.“
Ještě chvíli jsme se na sebe dívali, když mé sedmileté Já ke mně natáhlo svou malou ruku, dotklo se mého ramene a zmizelo. Já jsem se probudil oblečený, s polštářem v rukách ve své posteli. Venku už svítalo, a já byl šťastný, konečně zase šťastný. Ještě víc, než kdyby se mi povedlo padesát oslav! Tehdy jsem se zařekl, že už se nebudu snažit vynahradit ostatním to, co mě bylo odepřeno, ale jednoduše přát oslavencům a bavit se s ostatními lidmi.

A mí rodiče? Těm jsem nakonec všechno odpustil…