Noční motýl II.

-
Daniel Landa - Snílci
http://www.youtube.com/watch?v=2FsYppHloz8
-

***

Třásl jsem se horečkou pod dekou a peřinou na ní, zmuchlaný polštář prozrazoval probdělou noc. Posledně se mě povedlo usnout před dvěma dny, na pár minut, jenže ty sny, děsivé, intenzivní a pronásledující mě donutili i přes absolutní vyčerpání se z posledních sil udržovat vzhůru.
Neusnu.
Vůbec ne, ne dnes.. ještě ne.
Jak to vše ale vyhnat z hlavy? Dá se nespat po zbytek života?
A proč jenom ta bolest..?
Zpocená, zkřehlá ruka mě automaticky vyrazila zpod přikrývek míříc na pohár vody, co mě na noční stolek v noci přinesla máma. Nestačil jsem ji zastavit včas, v plné (zbylé) síle (takže to zas tak moc prudký pohyb nebyl, myslím, že v tom stavu bych stěží zvedl židli) narazila do poháru a zmetla ho ze stolku dolů. Roztříštil se na parketách na několik třpytivých střepů a voda zmáčela postelní plachtu.
Musel jsem se zasmát, ten přiškrcený zvuk zněl v půlnočním tichu baráku strašidelně, absurdně, až šíleně. Pomyslel jsem si, že nebýt střepů u mé postele, pocákaná plachta může na mámu působit různě. Téměř jako bych ji slyšel vedle sebe: „Lešíku, cos to tady, prosím tě, prováděl?“
Prostě jsem se musel smát, minutu, pět… Doma vyrobené hodiny na zdi naproti postele zatím úplně přirozeně odtikávali zbývající hodiny noci. Venku po temné obloze pluli stíny, blížila se poslední letní bouřka. Zítra začíná podzim.
A já věděl (a paradoxně jsem se pořád ještě smál; bylo dávno po jedné hodině v noci, únava předešlých probdělých nocí odplula spolu se září hvězd, jíž překryli těžká oblaka; už chybělo jen vytí vlků, nebo hrozivé klepání nočních příšer na okenní rám)… Já věděl, že jestli dnes neusnu, což jsem v plánu rozhodně neměl, ráno se prostě neprobudím…

***

// „Aleši, ksakru, nech toho, vole!“
Ječela švíca přes celou zahradu svým vysokým, pronikavým hlasem. Běžela přímo k brance, chtěla vyběhnout na silnici a skrýt se mě za jedním z poblíž chodníku stojících aut, ale já byl rychlejší (to víte, fotbal, airsoft a spousta útěků před rozzuřenými borci, jimž jsem skousnul mladé..). Tahem jsem si přisunul zahradní hadici k hrudi a namířil vcelku silný proud směrem k Lence.
Ječela a smála se a já byl rád, protože její smích už dlouho nezněl tak radostně, lehce a nenuceně. Co jí Petr jedním ze svých podlých způsobů využil a podvedl, trávila většinu času ve svém pokoji a malovala. Viděl jsem ty její obrazy, u baráku na ořechu rostoucím u jejího okna jsem si udělal posezení a koukal na štětec v její ruce, jak měnil bílé plátno na podivné, tmavé výjevy. Zelený temný les. Černá hladina rybníka. Hřbitov. Kde se v člověku vůbec bere tolik smutku? A v dívce tak křehké, tak líbezné jako je moje švíca? Lenka byla vždy veselou holkou, upřímnou a srdečnou. V jejím jemným vzhledu mě (a taky všechny borce, jenž podlehli jejímu čaru) mátla jen ona energičnost, dychtivost a touha. Každý den žila naplno, jako by další ráno nemělo již nikdy přijít.
A najednou tohle, to vše tak přitažlivé, tak svůdné, co z ní dělalo tak originální a jedinečnou osůbku, zmizelo… Její obrazy a pohyby byly líné, nucené a vůbec ne veselé. U hovorů při jídle měla zastřený hlas. Přestala si užívat posledních letních dnů a příchod podzimu vítala poněkud lačně, dychtivě – přes ty hrůzyplné malby.
Měl jsem chuť je spálit. Všechny.
Nebo z nich smýt tu tmavou barvu proudem vody ze zahradní hadice.
„Blázne,“ špitla, když jsem ji dohnal a vzal kolem pasu, „Vypadám, jako bych právě vylezla z bazénu.“
„Vypadáš roztomile,“ rýpl jsem do ní a ona se uculila.
Pak udělala něco, co starší švíce někdy mladším bráchům dělají, ale mě to přesto mile překvapilo. Pravou rukou mě rozcuchala vlasy a pak mě zlehka políbila na čelo. V očích ji při tom jasně svítili jiskřičky radosti a v tu chvíli vypadala jako anděl. V prosinci jí bude pětadvacet, no já věděl, že v srdci má pořád kousek dítěte, rozpustilé nevinné holčičky.
„Pojďme na zmrzku,“ mrkl jsem na ní od kohoutku u zdi.
Voda byla všude kolem, to zas bude máma řvát, až uvidí tu potopu v záhonech.
„Takhle?“ zasmála se udiveně, ale vykročila k brance, „To mě jako zveš, ju?“
„Ne jako. Zvu tě opravdu. Navážno.“
„Lešíku, ty mě překvapuješ. Roste z tebe džentlmen,“ šťouchla mě pod žebra a já se udělal, jako že mě to děsně bolelo, chytl jsem se oběma rukama za to místo a svalil se doprostřed chodníku.
„..seš tedy vůl..“ chechtala se podávajíc mě ruku, abych se zvedl.
Kolem chodili lidi, sousedé a kámoši, jenže svět byl plný její radosti a já nechtěl, aby se vůbec kdy znova vrátil na její obličej ten zrůdný smutek. Byl jsem ochoten udělat pro ni cokoliv, třeba i toho největšího vola před očima celé vesnice. //

***

Ta bolest. Ta děsná bolest. Vpíjející se pod kůži, zatemňující mysl, kousající, bodající, pálící. Neustávající.
Horečka rostla každou vteřinou, neměl jsem tělo v ohni, já ho totiž už vůbec neměl. Nevnímal jsem ustaraný hlas mámy, ani švícinu ruku s chladným vlhkým kapesníčkem na mém čele. Necítil jsem doteky, neslyšel těkání vlastního srdce ani svůj dech. Vzduch kolem mě byl hustý, ztěžklý a nepříjemně teplý. I přes zatažené žaluzie do mého pokoje proniklo slunce, jakoby schválně se mě přišlo vysmívat. Škádlilo mě a přivádělo do šílenství. Ksakru, to ho nemůže někdo ztlumit? Vypnout? Alespoň pro tu chvíli, když už ne navěky..
Nemohl jsem otevřít oči, ani kdybych chtěl. A já beztak nechtěl. Nespal jsem, ale nebyl jsem ani vzhůru. Beze spánku v noci se člověk ráno nemůže vzbudit, to je snad jasný.
Proležím další den, neusnu, nevzbudím se a pořád budu jen čekat a přemýšlet, jak to všechno vyhnat z hlavy. A jestli člověk může nespat po zbytek svého života..?
A proč jenom ta bolest?
Ta skurveně děsná bolest..

***

// „Víš, brácho, nejde o to, jak moc jsem ho milovala, ale o to, jak moc jsem byla důvěřivá. Jak moc jsem se zklamala. Zas si říkám, že napříště už se takhle obelhat nenechám, ani kdyby to byl kdovíjaký hezoun s tlustým švýcarským kontem. Nebo měl místo vlasů seno, nos jako bramboru a převeliké milující srdce,“ Lenka vzdechla a ukousla z jahodového dortu.
Pro zmrzlinu jsme si oba nechali místo až po sladkém mlsání, tetička cukrářka totiž napekla čerstvě před půlhoďkou a tomu jsme prostě nemohli odolat.
Poslouchal jsem trpělivě s nepředstíraným zájmem její emotivní projev. Pamatuju si, že naposledy jsme takhle spolu mluvili, když mě bylo čtrnáct a vykládal jsem jí na zahradě při obírání rybízu o své první školní lásce. Jako správní starší švíca se mě nesmála a poradila mi, abych svojí vyvolené slečně donesl kvítko. Poslech jsem a dostal pak na školním hřišti svou první pusu.. Pro mě to už ale bylo děsně dávno, i když od té doby přešlo trochu míň než pět let, takže tohle posezení v cukrárně na mě působilo dost nostalgicky. Zjistil jsem, že švíca je pořád stejná, když mluví, zlehka se dotýká levou rukou koutku úst a z očí ji srší hluboké soustředění. Občas se usměje, tak trochu provinile a nadzvednutím obočí se mlčky ptá, jestli mě nenudí. Tehdy jen kývnu a ona pak mluví dál.
Proč jsem nebyl lepším bráchou? Proč jsem s ní netrávil více času? Ne, nehádali jsme se, neřvali po sobě, ne že bychom se neměli rádi, já ji prostě jen ignoroval. Jen venku, když jsme šli na ten samý čoch třeba, tak jsem se koukal na borce, se kterýma tam byla. Já vždy jen chtěl, aby byla šťastná, i když jsem to asi vůbec nedával najevo.
„Víš, jenže ono člověk napovídá věcí,“ obrátila oči v sloup a vtiskla si do pusy další sousto dortu, „A byť si předsevzal věcí, stejně dělá ty samé chyby, co dřív. Nechápu to.“
„Ty máš v povaze být hodná k jiným lidem. Až přespříliš hodná, řekl bych.“
„Dyť to je právě ten problém,“ úsměv jí pohasl, „Co s tím ale mám dělat?“
„Jednou si najdeš někoho, kdo k tobě bude stejně tak hodný, jako ty k němu, tomu věř,“ ujišťoval jsem ji, neboť jsem nevěděl, co jiného bych měl říct.
„Přála bych si, abys měl pravdu.“
„Já mám vždycky pravdu,“ povýšenecky jsem nadzvedl pravý koutek úst a dlouze na ni pohlédl. Jak jsem správně předpokládal, rozesmála se.
Zřejmě jí stačilo, že se mohla někomu vypovídat, nejspíš nějakou převratnou radu ode mě ani nečekala. Spolkla poslední kousek dortu (já měl svůj kousek už dávno snězený, jednak miluju mlsání a taky neumím cokoliv krájet na malé kousky, takže si cpu do pusy přespříliš velké sousta, které pak hlasitě žvýkám; no prostě u jídla jsem prase, mohli by mi dát metál za nejodpornější projev u stolu..) a objednala si trojitou zmrzlinu. Jablko, meruňka a citron. Já kyselé ovocné nemám moc rád, takže jsem svolil kakaovou, punčovou a oříškovou. Pár minut jsme mlčeli, než nám přinesli zmrzlinové poháry taky s ovocím a šlehačkou. Ale bylo to příjemné mlčení. Já přemítal nad Petrem, proč asi mé švíci tolik ublížil a Lenka zatím koukala na ulici a lehkým kývnutím hlavy zdravila své známé.
„Teď mi pověz něco o sobě ty,“ vybídla mě dřív, než jsem se pustil do šlehačky.
„A co třeba?“
„Školu si nech, vím, že nepropadáš, ale pluješ v češtině. A taky vím, že chlastáš jako hovado,“ nezasmála se, ale v očích ji bylo vidět pobavení.
„No to jo,“ špitl jsem a hrabal se lžičkou v poháru přemýšlejíc, jestli se za svoje neřesti stydět nebo ne.
Švíca mi můj zmatek nejspíš vyčetla z obličeje, neboť měkce řekla: „Mladí takoví bývají. Baví je život. Když ale víš, co už je moc, všechno je v klidu. Jen to nikdy nepřežeň. Abys nelitoval nebo taky, aby se ti nestalo, že už nebudeš mít na to litování ani šanci.. chápeš.“
Přikývl jsem.
Je to rok co umřel jeden borec od nás z vedlejší třídy, neznal jsem ho sice, no i tak mě ho bylo líto a mrazilo mě na šíji, když jsem na něj někdy pomyslel. Na čochu to přehnal. Prostě mu ruplo v bedně nebo co a nejenže do sebe lil, co přišlo, on sáhl i po nějakém svinstvu a to ho dorazilo. Jeho srdce to nesneslo, a když jeho kámoši přivolali sanitku, bylo již, bohužel, moc pozdě..
Lenka mě vytrhla z nepříjemných myšlenek nečekaným konstatováním. Promluvila tiše, ale naléhavě, až jsem se trochu lekl.
„Mluvíš ze snu.“
Chvilku jsem nevěděl, co na to říct, tak jsem jen mykl rameny a mlčel.
„Mluvíš o nočním motýlu.“
To už jsem zbledl a zaraženě pootevřel ústa.
„Co..?“ vydechl jsem zmateně.
„Moc tomu nerozumím. Říkáš něco i o mě a o Petrovi,“ při jeho jméně trochu svraštila čelo, „Pak o lávce a řece a nádru. Dycky řekneš i čas, že ti to jede v pět. To je jak jsem ti tehdy na čochu psala tu sms, že?“
Přikývl jsem, pořád pobledlý a vyvedený z míry. Nikdy jsem netušil, že bych ze snu kdy mluvil.
„Pak mluvíš o.. o ní. O motýlu, ale je jasné, že je to holka. Pak ještě vím, že zmizí, nebo už tam není. Tady se pak překulíš na záda a už dál nic neříkáš.“
Suše jsem polkl.
Nádech, výdech. A ještě jednou, zhluboka.
Pak jsem své zvídavě na mě hledící švíci pověděl tu zvláštní příhodu, co se mě stala před několika týdny. //

***

Taky vás někdy děsí, jak rychle se věci kolem vás mění? Nebo co málo stačí, nepatrný pohyb, jediné slůvko a všechno je jinak? V setině vteřiny dokáže všechno náhle zmizet, nebo se nečekaně zjevit. Mě z toho mrazí. Všechno je tak relativní, proměnlivé a na druhé straně (nevím proč, ale jsem o tom přesvědčen) podle mě vůbec nejde o náhody. Vše je fatální (to mám z povídky od Stephena Kinga, ne z vlastní hlavy).
Jen někdy se prostě i přes moje hluboké přesvědčení ptám, proč, ksakru, tomu tak musí být?

***

// To auto se vyřítilo z vedlejší silnice. Já ho vlastně nejenže vůbec nezaregistroval, já ho ani nezahlédl, ani nezaslechl. A švíca taky ne..
Díky bohu za nevysvětlitelné lidské instinkty. Díky bohu za postřeh a moje rychlé vnímání vycvičené fotbalem a airsoftem. Jinak by z Lenky (a ze mě nejspíš taky) zůstal jen šrot.

Takhle si sice odřela záda a narazila rameno, ale jinak vyvázla jenom s pár škrábanci.
Zato já takové štěstí neměl.
A ten kretén odjel bez zastavení, vlastně ani nezpomalil (nebo dokonce ještě šlápl na plyn, aby si nějací svědci nevšimli jeho ŠPZ-tku?), v rychlosti vyšší než je povolená padesátka mě projel přes nohy (to jak jsem v poslední chvilce popadl Lenku a mrsknul s námi oběma na zem), jen to ruplo, já zavřel oči a pak… //

***

Ta bolest.

***

Věděl jsem, že se zjevíš. Přál jsem si tě.
To, co nás dva spojuje, je zvláštní, neobvyklé a vlastně pro to, že jsem to nedovedl pojmenovat, jsem cítil, že ty jsi ta, kterou chci teď u sebe.
Prosil bych tě, abys mě vzala na tvou stranu lávky, na ten druhý břeh řeky, kdes mi zmizela, jenže to by asi bylo příliš, alespoň pro teď. Nedovolil bych si tě žádat o takovou, jak to říct.. konečnou věc. Stejně myslím, že bys nesouhlasila. Pamatuju si totiž tvůj hlas, když jsi mi říkala, že mně pomůžeš, že ti mám jenom podat ruku. Pamatuju si i tvůj bílý, porcelánový obličej.
Ať jsi tam byla doopravdy, nebo jsem si tě jenom představoval, teď jsem tě chtěl opět vidět.
Možná jsi byla snem.
A ta druhá holka, ta z televize, jak v neděli ráno říkali, že tragicky zemřela pod kolesami vlaku, ta se na tě možná jen děsně moc podobala.
A kdoví? Lidská fantazie, vůbec veškeré vědomí, nevědomí, podvědomí – kdo stoprocentně ví, jak to vše funguje? Možná je to všechno (a přesně tak, jak si to pamatuju) pravda, ať zní jakkoliv šíleně.

Dotkla se mé ruky, kousek nad zápěstím a já si s povzdechem uvědomil, že za to samé místo mě už jednou držela.
Bolest okamžitě ustala. Usmívala se na mě pronikavýma tmavýma očima a vypadala poněkud víc.. TADY.. než tehdy u řeky. Teď už jsem nepochyboval, že u mě je, i když se mě mohla jen zdát. Pořád to všechno mohl být sen, i když jsem se udržoval vzhůru (jak jsem zavřel oči, dycky se vrátili ty okamžiky příliš blízké smrti, jak se to auto řítilo na mě a na Lenku, sice bylo vše moc rychlé a mlhavé, mě ale děsil ten pocit – intenzivní a pronásledující pocit smrtelnosti a fatality).
Jenže já v tu chvíli věřil, že můj noční motýl opravdu existuje. Bylo to osvobozující pomyšlení. Musel jsem věřit, nebo snít, jak chcete, protože to vězení z děsné a neustávající bolesti v obou nohou by mě nejspíš zabilo. Léky nepomáhali, i když je do mě máma cpala každé tři hoďky. Z nemocnice mě pustili po týdnu, prý budu v pořádku, zlomeniny se srostou. Jo, jo, ale předtím je třeba protrpět tu bolest.

Díky, že jsi přišla.
Víš, bylo mi tady teskno. V noci, přes den. V tomhle uzavřeném pokoji, kdy možná víc bolelo pomyšlení na zítřek, než ty polámané kosti. Na zítřek (co s ním?), když představoval jen další den onoho vězení. Bolesti, chladu.
Odejdeš, viď? Podruhé mně pomůžeš, a pak opět zmizíš. Kam? Řekneš mě to někdy? Budu moc jednou za tebou?

***

„…motýl…“
„Co to říká, Leni?“
„To nic, mami. Už usnul, konečně. Už nebude mít špatné sny. Skus, i horečka mu klesá.“
„Jak to víš?“
„Jsem jeho starší švíca,“ mrkla Lenka na matku sedíce vedle mého spícího těla, „Znám o pár jeho tajemství víc, než ty.“

***

„Celej svět mění se v zavřenej krám, stažený rolety a místo lásky chlad.
Co se zítřkem.. hlavolam? A další otazník, kdo tě má ještě rád.“


-
/Pro všechny snílky. :) A protože se mě tohle slůvko spojuje s jedním prima klukem, tak speciálně pro Tebe, Raphaeli (autor z Psanců)./
-