Obava?

Sedím na lavičce před domem. Tupě zírám do země a přemýšlím. Zítra je první den školy, první den, který jsem dlouho očekávala, těšila se na něj, ale teď se ho strašně bojím. Ale co se dá dělat, krásná léta prožitá na Základní škole byla moc pěkná, i když někdy i stresující a utrápená. Teď je tu však nová škola, nová etapa mého života. Poznám nové lidi – nové kamarády, nové učitele, nové věci a nová místa. Zítřejším dnem jsem studentka jiné školy a odjíždím se seznámit se svými novými spolužáky. Mám strach, jak zapadnu do třídy, jak mě ostatní budou brát mezi sebe. Doufám, že najdu alespoň jednu dušičku, kterou budu moci považovat za kamarádku.
Mou nevýhodou je však víra v dobrotu lidí. Věřím, že v každém člověku je něco dobrého a že není falešný. Během několika málo hodin padám do jeho sítí. Věřím mu a dokonce se i začínám svěřovat. Ne vždycky to dopadne dobře. Jsem až příliš naivní. Ale proč dělám stále stejnou chybu? Jsem prostě až příliš důvěřivá.
Ale teď nastává den D. Stojím před majestátnou budovou, které ode dneška začínám říkat „moje škola“. Všude se hemží plno lidí. Všude kolem mě je veliký zmatek. V myšlenkách se vrátím ke své včerejší úvaze – mezi těmito lidmi je ta jedna duše, kterou hledám. Ale je tu opravdu? Bojím se odpovědi na tuto otázku. Nejsem totiž samotář, jsem živel a ráda si užívám života. Ráda poznávám nové věci a místa. Mám ráda pěkné věci a hodně zábavy. Nedokážu sedět někde v koutku a nechat na sebe házet špínu. Přestávám uvažovat, neboť kolem prochází muž s cedulí, na níž je velkým písmem napsáno P1C. Takže to je můj třídní učitel. Popadnu tedy docela dost těžkou brašnu a mířím za ním. Míří k jednomu z přistavených autobusů. Kolem mě se začíná shromažďovat více lidí, kteří míří stejným směrem. U správného autobusu zastaví, představí se jako Josef. A po kontrole naší totožnosti nastupujeme postupně jeden po druhém do autobusu. Sedám si až úplně dozadu, neboť tam bývá vždycky nejvíce zábavy. Přisednu si k blonďaté dívčině se jménem Nikola. Je milá, koukám, že i hodně upovídaná jako já. Autobus se stále víc a víc plní. Přisedají nový lidé, převážně dívky. To bude ale babinec, ozývá se autobusem. Seznamuju se s okolními přísedícími a dáváme se všichni do družného hovoru. Najednou nás ale přeruší zvýšený hlas a nabádá nás k pozornosti. Je to Josef a vítá nás v našem novém ústavu, čte seznam mým nových spolužáků a vybízí řidiče k vyražení k cíli. Zhluboka se nadechnu, pohodlně se usadím a rozhlídnu se po autobusu, kam mé oči vidí. Najednou spatřím dívku. Sedí sama na dvojsedačce. Je taková tichá a nenápadná. Najednou mě napadne, že je to můj pravý opak a že bych nikdy nechtěla být jako ona. Tichá a nevýrazná.