Každoroční souboj

„Ááá, už jsi tu, to mám radost. Jdeš nějak brzo, ale to neva. Mám tu trošku bordel, ale toho si nevšímej. Chovej se jako doma. Dáš si něco?“
„Vzal jsem to po starý, na dálnici byly zácpy. No, jestli by to nevadilo, tak bych si dal malý pressíčko. Kdyžtak bez cukru, držím dietu. Podívej se na moje panděro, jsem přes zimu zase hrozně přibral.“
„Nech toho, jsi pořád stejnej. Ženskejm se musíš líbit jako zamlada. Jdu pro to, udělej si mezitím pohodlí. Za chvilku jsem zpátky.“
Ďábel se už dlouho těšil na tento den. S Bohem se viděli naposledy před rokem a tak je toho zase plno, co musí probrat. To ale nebyl hlavní důvod, proč se těšil. Dneska si věřil více než jindy. Minulý rok ho Bůh porazil snad jen o jeden tah. Cítí, že má formu. Trénoval celý rok, aby to dneska konečně vyšlo. V uplynulém roce ho manželka neporazila snad ani jednou. I přesto, že hrál jen s dvěmi figurkami.
U Boha doma se mu moc líbilo. Je sice zvyklý trochu na větší prostory, ale byt tři plus jedna by mu asi stačil. Říkal si, jak vždycky chtěl mít tak hezky zařízený byt. Vždycky chtěl mít za oknem kytky, na poličce knížky. Proč si na to někdy neudělal čas? Pořád jen nějaké vyřizování a zábava žádná. Nebo ten gauč. Na něm se sedí naprosto skvěle.
„Chceš tam mlíko?“ ozvalo se z kuchyně.
„Trošku mi tam kápni.“ bezmyšlenkovitě odpověděl Ďábel a neváhal se zase položit do svých myšlenkových úvah.
Můžu mít všechno. Jsem přece Ďábel. Jenže to bych si musel najít trošku toho času, dnešní doba mi těžko dovolí jen na chvilku si odpočinout. Pořád se rodí víc lidí, pořád umírá víc lidí, pořád musím někoho přijímat k sobě. Proč lidi v životě nekonají dobro, proč je jeden horší než ten druhý? Proč u nás v pekle se skoro nedá hýbat a v nebi je snad menší hustota zalidnění jak v Grónsku? No schválně, to by mě zajímalo.
„Hele kolik tam je u vás lidí?“zařval na Boha do kuchyně.
„V nebi?“
„Ne, na záchodě. Jistě že v nebi.“
„Přesně to nevím, ale ročně se k nám dostane tak tisícovka lidí?“
„Z celého světa?“
„No jistě. Jestli sis nevšiml, tak ke mě se nedostává každý, jako k tobě.“
Aby se nezbláznil, vejtaha jeden, pomyslel si. Copak já za to můžu? Lidi jsou blbý. Dělají jednu blbost za druhou. Kdyby jen věděli, co je po životě čeká. Určitě by si tu smrt hned rozmysleli. Čeká je peklo. A to doslova - pravý peklo. Ani já tam nechci trávit svůj čas, ale je to už jednou moje práce, tak jí musím dělat pořádně. Kdo by jí dělal za mě?
Bůh přinesl tác, na kterém byly dva šálky kávy a jedno balení šachů. Kávy se mu povedlo cestou trošku rozlít. Ani Bůh není dokonalý.
„Pravidla stejný jako minule? Žádný podvádění, žádný používání jiných sil než je vlastni hlava, je to tak?“dosednul naproti Ďáblovi a začal rozdělávat šachovnici. Bez rozmýšlení si bral bílé figurky.
„Jako minule. Víš doufám, že dneska nemáš žádnou šanci. Rozmetu tě ani nevíš jak. Pamatuješ si ještě vůbec, jak se tahá s kterou figurkou?“
„Doufám, že jo, naposledy jsem to hrál s tebou.“
Ďábel se tvářil, jako by ho to vůbec nezajímalo. Přitom ho ale toto zjištění velmi potěšilo. Další důvod, proč si být jistější.
Figurky během několika málo sekund postavili a tím začala každoroční partie o to, kdo bude vládnout světu. Kdo vyhraje, ujme se vlády na celý jeden rok. Tak se dohodli už někdy v dávných dobách, kdy se prapředci lidí rozhodovali po kolika se bude chodit nohách. A tak to chodí rok co rok.
V počtu vítězství za všechny ty léta byl jednoznačný vítěz Bůh. O to víc rád Ďábel vzpomínal na své světlé momenty, kdy dokázal Boha porazit. Nejvíce byl pyšný na období okolo světových válek. To se mu nevídaně dařilo.
Zápas probíhal bez jakýchkoliv překvapení, oba hráli opatrně, každý tah promýšleli do posledního detailu. Oběma šlo o hodně a věděli, že mají momentálně na svých bedrech obrovskou zodpovědnost. Bůh nesmí připustit, aby Ďábel nastolil násilí a smrt, Ďábel nesmí připustit, aby Bůh vedl svět v míru a lásce.
Někdy po hodině hry šla z hracího pole první figurka. A Bůh kvůli tomu velmi znervózněl. I zdánlivě nepotřebný pinčl se dneska hodil. Naštěstí se stav zanedlouho obrátil.
„Proč chceš lidi pořád jen ochraňovat? Víš, kolik špatností dělají? Jeden je horší než ten druhý, nikdo se nemůže na nikoho spolehnout,“ začal ďábel s každoroční debatou, kdy jeden nechápe toho druhého.
„Všichni takový nejsou. Neříkám sice, že by těch, kvůli kterým mám chuť tuto partii vyhrát, nějak přibývalo, ale musím aspoň doufat, že se to zlepší. Říká se, že naděje umírá poslední. U mě neumře nikdy.“ pravil Bůh a táhnul se střelcem o tři políčka vpřed.
Ďábel se usmál.
„Ale co kdy oni udělali pro tebe? Nic, nikdy se ti nikdo za to tvoje dobro neodvděčil. Kde se v tobě bere ta chuť pomáhat?“ Se stálým úsměvem mu nedávno posunutého střelce vzal koněm.
Bůh zvedl oči od dvoubarevné šachovnice a začal se tvářit, že ho nějaké šachy vůbec nikdy nezajímali.
„Nikdy jsi člověkem nebyl, nikdy si ani neměl možnost jim naslouchat, vždy pro tebe byli lidi jen něco podřadného. Ke mně se lidi modlí každý večer. Znám všechny jejich přání, radosti, strasti. Všech na světě. Ty nevíš, jak je důležité se mít v životě dobře. Jaké je mít kolem sebe všechny milované, ať už rodinu či jiné blízké, nevíš, jaké je žít bez problémů, nevíš, jaké je mít ze života jen a jen radost. Možná ti to přijde divný, ale nic důležitějšího opravdu není. Vím, že mě se nikdy nepoštěstí si tu krásu prožít, ale jsem rád, že ostatní můžou. Vyhraji, ne pro sebe, ale pro ty lidi kolem,“ ani nedořekl a už se začal znovu tvářit jako vojenský stratég, který vymýšlí, jestli je lepší jít na protivníky ze severu či z východu. Rozhodl se pro tah věží, která začala koukat po blízké dámě.
„Láska světu nikdy nevládla a nikdy vládnout nebude. Na to jsou lidé moc hloupí. Každý si chce pro sebe nahrabat stále víc a víc a dosažené mety jim nestačí. Mají-li milion, chtějí dva, má-li muž krásnou ženu, jde do postele hned s jinou. Proč? Lidé jiní nebudou, byli vždycky špatní a proto si zaslouží mojí vládu, žádnou vládu lásky, ale vládu teroru.“ řekl skoro až diktátorsky a postavil si před dámu na ochranu pinčla.
Ďábel si s postupem času věřil čím dál tím více. Měl o tři figurky navrch, z toho jednu věž a jednoho střelce. Blížil se svému snu. Chtěl uskutečnit válku, která neměla v dějinách Země obdoby. Atomovou válku. V posledních letech se mu jí už několikrát skoro povedlo vyprovokovat, nikdy se mu ale nepovedlo vládnout dva roky po sobě, které by potřeboval k nastolení teroru. Nyní si je ale naprosto jistý, že i kdyby nevyhrál příští rok, během tohoto roku všechno stihne.
Bůh věděl, že má Ďábel navrch. Věděl to tak dobře, že kdyby se uměl potit, tak se bezpochyby potí. Věděl moc dobře, že ďábel je silnější, jak dříve a že by jeho vítězství mohlo vést k hrozné katastrofě. Musel tedy vymyslet, co s danou situací dělat. Neměl skoro žádné nápady a k tomu ještě prohrával. Situace nevypadala nijak růžově. Kdyby se říkalo, že situace nevypadá modře, tak by nevypadala modře.
Ďáblův král byl neustále chráněn a vypadalo to, že ho nemá šanci snad nikdy dobýt. Udělal zbabělý tah pinčlem, s kterým se posunul o políčko vpřed, aby vůbec něco udělal.
Už přemýšlel moc dlouho.
Najednou si však něčeho všiml. Posunutím pinčla se mu odkryl prostor pro druhého střelce, který byl ještě ve hře, a tím si hlídal jediné možné políčko, kam by mohl vstoupit jeho král, kdyby si přesunul věž a dal jím tak šach. Musel doufat, že si Ďábel toho nijak nevšimne. Zkusil ho tedy vyvést z rovnováhy zavedením řeči na úplně něco jiného.
„A co doma? Jak ti jinak dupou králíci?“
Ďábel zamračeně zvednul hlavu a zadíval se Bohovi do očí. Zdálo se, že přemýšlí, co Boha najednou tak popadlo.
„Myslíš to jako frázi, nebo opravdu myslíš ty králíky, co jsme si nedávno pořídili, aby nám tam nebylo smutno?“
„No, já ani nevím, asi jsem spíš myslel, jak to jde doma jako celkově, jestli je u tebe taková nuda jako u nás,“ pronesl Bůh s vyzvídavém obličejem. Žák páté třídy, který se zajímá o prvoky, by neuměl nasadit obličej, který by toužil více po informacích.
„Nuda? Tak tu neznám. Práce mám celou dobu habaděj, vůbec nemám čas na žádný svoje aktivity. Ani pravidelnou ranní rozcvičku na kole už nedělám. Chtělo by to nějaké vzrůšo, budu tě muset dneska porazit,“ dořekl s lehkým úšklebkem a dál se soustředil na šachy, což se Bohovi ani trošku nelíbilo. Nevěděl, které téma by ho mohlo vyvézt z míry, aby se přestal dál soustředit takovým způsobem. Tím jeho pekelným.
„Dáš si ještě kávu? Koukám, že si dopil.“ zkoušel to Bůh znova. Možná ale až moc okatě.
„Sakra, můžeš mě nechat, abych se soustředil?“začal se zlobit Ďábel a nespustil oči ze šachovnice.
Byla to však Bohova jediná šance.
„Promiň, já jen nechci, abys tady nějak strádal. My když s manželkou přijdeme k vám, vždy nabízíte jen to modré z nebe. Nebo spíše modré z pekla. Hehe.“pokusil se Bůh zavtipkovat, ale jakýkoliv účinek nezbystřil. Ďábel se ani neušklíbnul, ani nezvednul oči.
Bůh najednou dostal chuť se pomodlit. Věděl, že lidé se většinou modlí k němu a že on se nemá moc ke komu modlit. Doufal však, že je ještě něco vyššího než je on. Každý musí v něco věřit. Když modlení pomáhá lidem, proč by nemohlo jemu? Může se stát, že už nikdy nebude žádný svět, jestli vyhraje Ďábel. A nyní viděl svojí poslední naději.
Ďábel vzal do ruky svého střelce. Mohl s ním udělat cokoliv, mohl zabránit Bohovi jeho myšlence, nebo mohl udělat něco naprosto jiného.
Bohovi se zatajoval dech jako nikdy.
Vzpomněl si na všechny ty nebohé lidi, kterým závisely jejich životy jen a jen na tomto tahu. Kolik nevinných lidí by přišlo o své životy, kolik lidí by vidělo umírat své blízké?
Ďábel položil figurku. Bohovi jeho plány nepřekazil.
Bůh vzal věž a dal jím šach mat.
„Šach mat.“usmál se Bůh a opřel se vyčerpaně do křesla. Pocit vítězství je jeden z nejhezčích. Nemohl uvěřit, že se mu opravdu podařilo vyhrát. Je možné, že mu k výhře pomohla jeho modlitba?
„To snad není možné, vždyť už jsem tě měl na háku. To ne, jak jsem to jen mohl přehlédnout. Ne, to ne.“ nemohl Ďábel uvěřit své prohře. Rozhodil šachy po celé místnosti a rozčíleně odcházel z Bohova bytu.
„Jen počkej příští rok. To už takové štěstí mít nebudeš.“přímo až řval Ďábel ve dveřích. Prásknutí slyšeli snad všichni sousedi.
Bůh moc dobře věděl, že tato výhra není věčná. Příští rok bude Ďábel ještě silnější.