Šokující Den (odpoledne)

John se procházel tepajícími ulicemi Londýna a poslední, co chtěl byl klid. Ze všeho nejradši pozoroval lidi okolo sebe. Štěbetající turisty, kteří si fotili vše červené. Nerudné strážníky, kritizující štěbetající turisty a spokojeně zamračené Londýňany, kteří se vyhýbali nerudným strážníkům i štěbetajícím turistům. Připadal si jakou součást toku obrovské a barevné řeky.
Chtěl všem vykřičet, jak úžasné město má. Jak je rád, že má možnost vyjít ze dveří domu a vidět Londýn. Hýřil energií a měl chuť přeskakovat každý plot, který potkal. Mířil na nedůležité místo a zatím nevěděl, kde tohle místo najde. Nepřemýšlel. Poslouchal melodii ve své hlavě a tančil pouhým úsměvem. Dokázal by v tuhle chvíli obejmout všechny ty čínské postavičky s foťáky a ještě by mu zbylo místo na Buckinghamský palác.
Uslyšel pláč. Dítě o pár metrů před ním teď po neúspěšné chůzi sedělo na chodníku a neovladatelně brečelo. Žena už jej zvedala na ruce a chlácholila ho se smíchem a větou. ‚,Jednou se to naučíš, neboj.‘‘
I tahle hodná matka by se vešla do jeho širokého náručí. Možná, že by ji dokonce posadil do čela Buckinghamu.
Potkal pár známých, přátel a servírku, která na něj tak okatě minulý týden mrkala v baru na Piccadilly.
Při procházce se nechal omračovat barevnými billboardy a okatými reklamami. Nespěchal. Přesto se z jeho chůze neztratilo tempo. Zpomalil až na mostě přes Temži. Spokojeně si prohlížel kalnou vodu plnou nežádoucích stínů. Miloval místo, kde žil. Zbožňoval zemi v níž mohl žít. Vychutnával všechny historické etapy, které se podepsaly na londýnské architektuře. Miloval anglické mlhy, jež se báli všichni pověrčiví lidé a turisté se marně snažili zachytit si ji na kameru. Pořádně se naklonil a zpříma hleděl do vodní hladiny pod sebou. Trhl sebou až když do něj vrazila starší dáma. S hořkostí potlačil nával vzteku a třel si rameno, které se s ní dostalo do střetu. Nechtěně přitom zavadil o knoflík svého saka. Ten se pod tlakem prstů uvolnil a během několika sekund se přes zábradlí odkutálel do Temže. Zaklel a zhluboka se nadechl. Pak se v duchu okřikl a divil se, že mu tolik záleží na jednom knoflíku.
Ještě chvíli hleděl neurčitým směrem do dálky a pak opět vyrazil dál.
Procházka s nejistým cílem skončila v jeho vlastním bytě na Signore street po třech hodinách. Zrovna se snažil pln elánu vyprostit z urputného šálu, když v tom zazvonil telefon. Nechtěl jej brát.
‚Mám přeci záznamník.‘ Pomyslel si. Telefon ovšem neztichnul. Naopak. Jeho zvonění bylo naléhavější než kdykoliv předtím.
‚No jo!‘ Vyrazil v před a natáhnul se po technické vymoženosti.
Uslyšel chladný hlas. Neznámý muž na druhém konci jej pozdravil a otázkou si ověřil jeho jméno i příjmení.
,,Je mi líto, váš bratr Jeff zemřel. Pokoušeli jsme se vám dovolat už dřív, ale nesehnali jsme vás.‘‘
Nerozuměl ani jednomu z těch slov. Cítil přirozenost a zároveň odpor k hlasu, který se mu snažil něco říct. Ale co? Nechtěl tomu rozumět. Odkašlal si a po dlouhém mlčení promluvil.
‚,To bude omyl, bratra nemám.‘‘ Odhodlaně zavěsil telefon a opět si začal sundávat šálu z krku.
Bratra měl. Měl dvojče. Jeff byl jeho nedílnou součástí. Stal se protikladem k jeho životu. Byl příkladným otcem, manželem, zaměstnancem a hlavně bratrem, dvojčetem. John to vždy obdivoval. On sám byl příliš nerozhodný, rozpustilý a nespolehlivý na to aby se bratrovi vyrovnal. Čím víc se snažil, tím to bylo horší. A tak jeho život zaplnily dlouhé procházky Londýnem a večírky s nedohledným koncem.
Svalil se do křesla. Že plakal si všimnul až teď. Provazy slz by vyplnily všechna moře. Přemýšlel, kdy naposled promluvil s Jeffem. Bylo to loni v létě. Té srpnové noci se pohádali. Křičeli, nadávali a povyšovali se jeden na druhého. Hádku začal John. Nelíbilo se mu, že mu bratr nabídl práci, kterou nepřijal on sám. Jen aby se John konečně někde uchytil. Vytahovali malichernosti z dětství. Johnovi teď běžel celý život před očima. Všechny ty klukovské scény..
Později se dozvěděl, že Jeff zemřel ve chvíli, kdy on zíral z mostu na Temži. Vzpomněl si na knoflík, který v tu chvíli ztratil. Bylo směšné představit si, že s jedním knoflíkem ztratil i nejbližšího člověka. Bylo kruté přiznat si, že knoflíky na jeho saku s ním byly častěji než jeho vlastní dvojče.

John se procházel tepajícími ulicemi Londýna a poslední, co chtěl byl klid..