Splň mi přání, prosím..

Vánoce by měli být svátky klidu a míru. Aspoň se to tak říká. Je mi proto záhadou, proč mi letošní Vánoce žádný klid nepřinesly. Možná je to proto, že už rostu. A od doby, kdy jsem se těšila na to, co mi ten Ježíšek zase přinese, uběhlo již mnoho let. No, vlastně zas tak mnoho ne. Je mi 15 let a pro někoho jsem jistě ještě malé ,,pívo,,. Já si ale myslím, že zas takové dítě nejsem. Zralost člověka neurčuje věk, ale jeho zkušenosti a pohled na svět. Já mám pohled na svět někdy až moc zkažený. Ale co nadělám. Žiju v tomhle světě už ,,pár,, let a doufám, že ještě pár let žít budu. A tak asi nemá cenu si stěžovat. Píše se rok 2007, ale už jen pár dní. Pak nastane rok nový. Rok 2008 bude doufám opět plných změn. Ale to moc předbíhám. Dnes je 24. prosince 2007 a já jsem se právě vzbudila, abych si společně s rodinkou zapla televizi a jako každý rok koukala na stále se opakující pohádky. Koho to má pořád bavit?Jsem ráda, když aspon někdy natočí něco nového .Je to takové oživení vánočních svátků.
,,Dobré ráno,"popřeji své rodince, skládající se z mé matky, otce a staršího bráchy.
,,Dobré ráno,"vrátí mi rodiče, ale ten trotr, jenž do sebe láduje jeden chlebíček za druhým, zabručí jen:
,,Nazdar."
Vypláznu na něj jazyk a posadím se vedle nich. Ach jo. Vždycky mě bavilo trávit Vánoce doma sledováním a lenoším. Teď to však cítím nějak jinak. Nebaví mě to. Akorát se pořád přejídám těch sladkostí a pak si budu vyčítat, že jsem zase přibrala. Prostě Vánoce mě tenhle rok spíš vytáčejí nežli uklidňují.
,,Jsi nějaká smutná,“šťouchne do mě mamča.
,,To si ti jen zdá,“usměji se na ní. Nechce se mi kazit náladu ještě jí. Zapípá mi mobil a já si přečtu další z sms, přejících krásné Vánoce. Ještě kdyby ty zprávy pomáhali. Odepíšu stručně:,,Tobě taky,, a odložím mobil zpátky na stůl.Natáhnu se pro čokoládovou figurku, ze které rychle strhám obal a nacpu si ji celou do pusy. Kdo má takové dobrotě odolat?Ještě s plnou pusou se natáhnu pro znovu ozývající se mobil. Ha, tentokrát to není přání k Vánocům, ale vybídnutí k vánoční procházce.
,,Mami, můžu jít na chvíli ven?“
,,Cože?“nerozumí mamka.
,,Jestli můžu jít ven?“snažím se znovu.
,,Co?“znovu se mamka zeptá a pokárá mě:,,Nemluv s plnou pusou, prosím tě.“
Spolknu čokoládovou dobrotu a zopakuji svoji žádost.
,,Jo, na chvíli jo. Ale do pěti ať jsi doma.“
,,Jasně,“kývnu a skočím do pokoje, kde si nasadím čepici, jak jinak než černou, obléknu si bundu a pak hurá z domu. Venku už na mě čekají holky. Jsou mladší, ale kupodivu si s nimi rozumím celkem dobře. Mají názory, za které je svým způsobem obdivuji. Klára, čtrnáctiletá blonďatá dívka s hnědýma očima a Terka, menší černovlasá dívka, též s hnědýma očima.
Nezajímáme se o cíl cesty, jen jdeme a bavíme se. Je s nimi sranda a konečně mi trochu zvednou tu ,,vánoční,,náladu.
,,Těšíte se na dárečky?“směji se.
,,No jasně,“zaculí se na mě Klára.,,I když pochybuju, že něco dostanu.“
,,Jakto?Že by jsi zlobila?“provokuju se smíchem.
,,No to si piš,“přikývne.,,Ale hlavně naši už neví, co kupovat. Mají pocit, že už všechno mám.“
,,Chudáčku!“
,,Tsss,“zavrčí na mě.,,Neříkej, že ty chceš něco speciálního.“
,,No to říkam,“usměji se tajuplně.
,,A co?“jsou zvědavé obě dvě.
,,Lásku,“vzdychnu a přiložím si ruku k srdci. V tu chvíli jako by přilétla bouřka v podobě smíchu. Směji se také. Dostala jsem je, potvory.
,,Myslíš, že jí budeš mít pod stromečkem?“
,,Kdo ví,“pokrčím rameny.,,A jestli jo, doufám, že bude zabalená v opravdu velké krabici!“
,,Proč?“
,,Miluju velké věci,“ubezpečím je, čímž vyvolám další vlnu smíchu.
,,To asi každý,“řekne Terka, když se dostatečně vysmějeme.
,,Každý ne,“vyvrátím její tvrzení.
,,Kdo ne?“zajímá Kláru.
,,Třeba moje mamka říká:Co je malé, to je hezké!“Je jasné, že se smějeme znovu a celé město kvůli nám musí být na nohou, protože nám to vydrží až do půl páté, kdy usoudím, že už bych se měla blížit k domovu.
,,Tak holky, krásné Vánoce, plno krásných dárků a večer se mi ozvěte, ano?“loučím se s nimi před barákem. Připojí svoje přání, ještě chvilka loučení a pak už si odemknu dveře do toho mého provoněného domova. Provoněného je trochu nadnesené slovo, to si uvědomím hned, jak strčím hlavu do dveří.
,,Fuj, co to tu tak smrdí?“neudržím se a rychle si zuji boty, abych vešla do obýváku a přišla na kloub té záhadě.
,,Ále, tvůj bratr zase předváděl nějaké kouzla a tentokrát se to nevyvedlo,“oznámí mi mamka, otevírající okna v celém baráku.
,,Jako kdyby se mu někdy nějaké vyvedly,“uchichtnu se.,,Bráško, na to, že je ti skoro 18, už by jsi mohl mít rozum, nemyslíš?“
Ten má co dělat s tím, aby všechno uklidil , a tak mi ani neodpoví. Pomůžu mu a propálenou košili hodím do koše. Tím moje výpomoc končí a zalezu do pokoje, abych si na chvilku pustila nějakou normální muziku. Koledy, jenž hrají celý den, mi už lezou na mozek.Hned se ale ozve klepání a s ním i mamky hlas.
,,Jsou Vánoce, co kdybys aspoň dneska byla s námi v obýváku a dívala se na televizi?“Rozesměji se a otevřu dveře.
,,Mamčo, ty děláš jako kdybych se s vámi nikdy nekoukala na televizi.“
Poslechnu jí ale a dobu než zamíříme ke stromečku strávím s nimi u pohádek. Nic už nejím, nejsem blázen. Pak už bych neměla v bříšku místo na výbornou večeři.
A že je tenhle rok vynikající. Vychlazený bramborový salát s kuřecím řízkem, který zapíjím studenou colou. Je to klasika, ale i tak mi to moc chutná. Po večeři táta ze zvyku zazvoní zvonečkem a společně jdeme ke stromečku. Chvilku se jen koukám na dárky pod ním. Je tam víc balíčků, než jsem čekala.
,,Tak hrr do nich, ne?“pobídne nás mamka s úsměvem.
Sednu si ke stromečku a vezmu do rukou první dárek. Začínám od nejmenších a nejměkčích. Často už podle vzhledu dárku poznám, co je uvnitř. A nemýlím se. Začne to s ponožkami, kalhotkami, poté objevím nové úžasně legrační pyžamko. Kosmetika nesmí chybět, tenhle rok jsem jí dostala strašně moc.
,,To zas budu krásně vonět,“vzdychnu slastně. Mamka, která právě rozbaluje dárek ode mě, se usměje.
,,Já taky,“řekne po chvíli. Dostala ode mě totiž kazetu s různými kosmetickými přípravky. Je spokojená a já jsem za to ráda.
Když se dostanu přes tyhle věci, vezmu do ruky velký balík. Co to asi je?Pomalu strhávám papír a chvilkami se zastavuji, abych pohlédla na ostatní členy mé rodiny. Mamka s taťkou čekají až to rozbalím, vidím to na nich. Zřejmě je zajímá moje reakce. Brácha, který byl rychlejší, už má všechny dárky stranou a také mě sleduje.
,,Ááá,“vydechnu. Brácha hned přileze blíž a řekne uznale:
,,Wow!“Když to schválil i můj bratr, tak je to v pořádku.
,,Děkuju vám,“řeknu rozzářeně na adresu rodičů a hned to začnu dávat dohromady. Po nějaké době si nasadím rukavice a začnu mlátit do mého nového boxovacího pytle.
,,Nádhera,“vydechnu znovu a obejmu ho.
,,Jsme rádi, že se ti líbí,“řekne mamka.
,,Jenom líbí?Je to super,“ubezpečím je. Pak už mě nechají s mým pytlem pohromadě. A já ze sebe konečně můžu vymlátit všechnu nahromaděnou zlost.
Když už mě bolí ruce, vrátím se zpátky do obývacího pokoje a napíšu sms holkám. Když mi odepíšou, že už jsou také po rozbalování dárků, na nic nečekám,oznámím rodičům, že jdu na chvíli ven, obléknu se a jdu jinam naproti. Sejdeme se za pár minut a hned se překřikujeme a říkáme, co kdo dostal.
,,A pak, že nic nečekáš,“směju se Kláře, která toho z nás dostala nejvíce.
,,No nějak se letos překonali,“pokrčí rameny.
,,Ale ne, že by ti to vadilo, že…“
,,No samozřejmě, že ne,“šťouchne do mě se smíchem.
Tak ty Vánoce nakonec dopadly dobře. Lépe než jsem čekala. A prázdniny mám ještě před sebou. Jen je škoda, že mi nepřinesly tu vytouženou lásku. Třeba se Ježíšek jen trochu opozdil..