Poslední elaborát

Kuřárna léčebny byla ponurá, neudržovaná místnost. Bílé obkladačky, vytažené do výše očí, byly potaženy letitou vrstvou nánosu z cigaretového kouře a spáry mezi dlaždicemi už samy nevěděly, jakou barvu to kdysi mívaly. Pod zamřížovaným oknem skučel zrezivělý radiátor, doufajíc, že už ho někdo přijde po těch letech odvzdušnit.
Přes všechny svoje nekvality byla kuřárna během dne málokdy prázdná. Pavilon léčebny, ve kterém se nacházela, byl určen pro ty „slabší“ případy. Byli jimi „depkaři“, sebevrazi, alkoholici – lidé, kteří se z různých důvodů ocitli na dně. O tom, z jakého důvodu se v zařízení ocitli, se ale mezi sebou nebavili. Nikdo
k tomu asi nenašel odvahu.
Výjimkou byl Mikeš. Osmadvacetiletý feťák v důchodu, který tu byl z vlastní vůle do doby, než si bude jistý, že si dokáže říct „Ne“. Tady se cítil sám před sebou
v bezpečí.

Bylo ráno, chvíli po snídani, a kuřárna se zvolna začínala plnit. Mikeš přišel mezi prvními. Mokré vlasy a ručník za krkem značily, že jde rovnou z koupelny. Zapálil startku a vytáhl ze štosu novin jeden výtisk.
„Pudete dneska někdo do města?“ zeptala se Markéta, mladá bulimička s dlouhými černými vlasy, která spolu
s Mikešem snižovala věkový průměr kuřárny. Nikdo se neozval.
„A chcete teda aspoň někdo něco koupit?“
„Tak mi přines krabicáka, když už tam teda jdeš, ti to pak zaplatim,“ vymáčkl ze sebe Zub – bývalý vrcholový cyklista, jehož úsměv nápadně zdobila zlatá zubní protéza.
„Noo… Tak fajn, snad mi ho nenajdou,“ odpověděla Markéta, načež Zub zase sklonil hlavu a dál si kreslil svojí tužtičkou do skicáku, který měl napěchovaný karikaturami, malůvkami a jinými výjevy z dění v ústavu.
„Já s tebou pak pudu, koupim si cigára,“ prohodil na Markétu Mikeš a zahodil noviny zpátky na hromadu.
„Fajn, jdu nám nahlásit vycházku.“ Markéta se zvedla a vyrazila k sesterně. Ve chvíli, kdy se pokusila sáhnout po klice, se dveře rozrazily a v nich se objevil překvapený výraz nováčka Bohouše, posledního, který uzavíral trojici mlaďochů.
„Ty vole, soráč! Sem tě málem sejmul co?“ zahučel Bohouš a zaparkoval se do kouta vedle Mikeše. Zapálil si cigaretu a se spokojeným vydechnutím se opřel do židle. Markéta ho jen sjela udiveným pohledem a zabouchla za sebou dveře.
„Hele, mladej,“ houkla na Bohouše paní Zuzana, „máš zajít za sestrou Ninou, prej si pudeš dát rozcvičku, kterou jsi ráno zaspal.“
„Kašlu na ní, na krávu. Nechtěla mi dát snídani.“
„A divíš se? Vstáváš o dvě hodiny pozdějc a seš tlustej jak prase. Hybaj cvičit.“
Zub odlepil nos od skicáku a poťouchle se zasmál. Bohouš se kouknul na svůj pupek a neodvážil se argumentovat. Sfoukl popel ze stolu a zadíval se na Mikeše, který si tu mimoděk seděl, listujíc v časopisu.
„Kdo ti dělal tu kéru?“ Oči celé kuřárny spočinuly na Mikešově krku.
„V lapáku,“ vydechl Mikeš.
„Hovno, ty jsi seděl, jo? Za co?“
Mikeš zvedl otráveně hlavu a odsekl: „Za nic.“

Po zatuchlé kuřárně zbylo jen zamřížované okno. Zubytnoucí Mikeš se našponován v železné konstrukci vězeňského lože snažil ovládnout své hlasivky. Zpocený Vietnamec, jehlou trhající tkáň na Mikešově krku, vycenil zbytky zubů a oschlou dlaní odhrnul krev, která mu překážela v dílu. Každý okamžik, kdy jehla probourávala cestu pro novou dávku barvy, se mísil
s pachem plesnivé omítky a tlejících sraček. V dvojitém pruhu slunečních paprsků, jež osvětloval jinak temnou
a vlhkou cimru, byla vidět pára, jak stoupá z Mikešova rozohněného těla. To stále leželo ve spastické poloze, připomínající písmeno X.
Jak se Asiat šťoural v zarudlém krku, dostával obrázek Veselé smrti svou podobu.

Z chodby se ozval hlas sestry: „Nádobí!“ Na tento pokyn si paní Zuzana upravila svetr a vstala.
„Tak až si to dokouříš, tak mi to aspoň pojď utírat.“ Bohouš poslušně přikývl, dal si posledního práska
a práskl za sebou dveřmi. Tím Mikešovi přetrhl tok myšlenek. Ale to taky bylo všechno. Prudká rána dveří
s ním ani nehla, nedal na sobě nic znát. Narozdíl od Zuba, který málem spadl ze židle. Mikeš si zapálil další cigaretu a pohledem naznačil kreslířovi, že zase může pokračovat v koncertu pro tužku a skicák.
„Co kreslíš?“ Zub nadzvedl výkres, aby se tázající mohl podívat na jeho výtvor – karikaturu vyšinutého skeletonu v kápi – modrozelené Mikešovi Veselé smrti, která kosou stíná hlavu obtloustlé postavě v noční košili.

* * *

Brána léčebny zaskřípala a na cestu se ze střechy sesunul čerstvý rozměklý sníh. První vyšla černovlasá dívka v dlouhém plstěném kabátu. Přeskočila bílou hromádku a s úsměvem očekávala, že Mikeš provede totéž. Ten ovšem počasí nevěnoval pozornost a lovil po kapsách něco, čím by mohl rozžhnout jednu z posledních tabákových zásob, co žmoulal mezi rty. Po cestě to Markétě nedalo.
„Ty jsi prej seděl ?!“ Mikeš ani na chvíli nezapochyboval, kdo si pustil hubu na špacír.
„Jenom rok. Necelej.“ Dívka se sněhobílou tváří a vlasy černými jako vesmír na shrbeného kluka začala pohlížet nějak jinak. Ne, že by ho tato novinka, kterou se o něm dozvěděla, v jejích očích postavila někam blíž k okraji společnosti. Naopak. Připadalo jí to prostě hezké.
A praštěné, už jenom pro to, že si dovedla stěží představit, že po patnáct let používal Mikeš místo vidličky a nože tenkou plastovou buchnu. Fascinovala ji jeho povaha, která ostře kontrastovala se zevnějškem. Jeho vražedný stoický klid. A jeho zajímavá minulost to celé podtrhovala. Prostě, mít u sebe takovéhoto patologického jedince ji hrozně bavilo.
Šourali se včera zapadaným, dnes roztékajícím se bulvárem vedle sebe. Ona – černá princezna v bílém lese a On – civěl do země, jako by snad šel sám. Vlezli do krámku a jali se hledat červenou Poezii v papírovém vydání. Mikešovi se chtělo fofrem nakoupit potřebné cigarety a zmizet. Necítil se mezi lidmi v té správné kůži. Ještě lépe řečeno – necítil se v kůži mezi láhvemi s civilizační zhoubou.
„Za co jsi seděl?“

Odpoledne se proměnilo v temnou noc. Do obchodu vrazili dva grázlové s šátky přes obličej a začali demolovat. Jeden pak skočil za pult a začal házet do igelitek lahve s chlastem. Druhý namířil pistoli na prodavačku, která se chtěla odplazit do bezpečí. Zařval na ni, ať mu vydá tržbu, nebo že ji zabije, a povalil vedle ní těžký regál. Celá to vypadalo jako pečlivě naplánované, nebo - a to spíš, že oba ti parchanti tam byli jakoby nezávisle na sobě. Vůbec mezi sebou nekomunikovali. Až do chvíle, kdy žena zpanikařila a pokusila se dostat na ulici. Jeden z nich ji dvěma kroky a jedním máchnutím paže poslal tvrdě k zemi. Pak jí přiložil pistoli ke kolenu a podíval se směrem k druhému grázlovi. Ten právě rozlomil pokladnu a její obsah vysypal mezi „nákup“. Rána a výkřik.

Dvojice pomalu stoupala do mírného svahu. Mikeš jí podal ruku, aby se na uťapaném sněhu nezabila. Ochotně mu ji podala a on vzpomínal, jak je tomu dlouho, co naposledy vůbec podal dívce ruku.
„V Červeňáku to bylo celkem dobrý. Sice hroznej režim. V půl pátý sme vstávali a šli sme dělat úklidy. Alkáči vstávali až v šest. To už sem měl v tu dobu napsanej
i denní plán. Pořád sme museli psát nějaký zasraný elaboráty. Jak na člověku viděli, že je v klidu, že všechno zvládá, tak mu ještě naložili.“
„Co to je elaborát?“ zarazila se dívka nad slovem, které se jí spíše zařazovalo někam do chemické kuchyně.
„Prostě sme pořád psali nějaký slohy na úchylný témata. Asi abychom sami sebe líp poznali a začli si sebe víc vážit. Papíru se těžko lže.“
„A jak ses tam dostal?“ zeptala se Markéta. Jen na chvíli připustila, že by jí vyprávěl pohádky.
„Nevim, probudil sem se už tam. Na kapačkách.“
„Pak jsem si tam zvyk, a zvládal jsem to dobře. Byl sem na sebe i pyšnej a to mě bavilo.“
„ A co teda děláš v týhle prdeli, když ti to tam vyhovovalo? To nechápu.“
„Vyrazili mě, protože jsem si na vycházce dal pivko
a pak sem nadejchal.“

* * *

Mikeš zazvonil na dveře vrátnice. Pohladil černovlásku po jejích dlouhých vlasech, černých jako vesmír.
„Tak šup,“ řekla vrátná. „A ukažte mi tu igelitku.“
„Cigára a polívky,“ nastavil Mikeš hrdlo igelitového pytle. Uniformovaná vrátná, zdeformovaná pseudopocitem o zodpovědnosti a důležitosti svého povolání, se na oba dívala nedůvěřivě.
Slečno, rozepněte si ten kabát.“ Mikešovi zatrnulo, ale jako obvykle na něm nebylo poznat ani že dýchá. Markéta si rozepnula kabát a obrátila kapsy.
„Tak jo, palte nahoru, máte to jen tak tak.“
Dívka zapadla do starého nákladního výtahu a čekala, až Mikeš zabouchne dvojité monstrózní železné dveře. Nechápavě na ni zíral.
„Kams to dala?“ Markéta napnula paži a rukáv kabátu se prověsil pod tíhou litrového závaží.
Po večeři šel Mikeš místo do kuřárny rovnou k sobě na pokoj. Otevřel skříňku a vytáhl ošoupaný sešit, jehož potrhané desky spolehlivě určovaly stáří deníku.
Měl jsem ještě dva, ale ty zůstaly v Červeňáku,“ vysvětli Markétě, která si dala sešit na kolena
a začala listovat v Mikešově životě. Silně na ni zapůsobil. Cítila, že má být tam, kde je - vedle něj. Zůstala až do rána.
Ráno se jí podařilo vypadnout z pokoje chvíli před tím, než sestra začala obcházet a roztahovat závěsy. Mikeš seděl na posteli a pastelkou podtrhával souvětí, která za ta léta naplnila jeho šlachovitá ruka. Přitom si rozebíral to, co se odehrálo během posledních pár hodin. Na to, že se vlastně nic nestalo, se toho stalo hodně. Čekal, až přijde Nina, zkontroluje, že je vše
v pořádku jako obvykle, a tím mu dá povel k přesunu na kuřárnu. O deset let mladší infantilní satanka, která vyblije co sežere! Co mu nepobírala hlava, to stačila zaznamenávat ruka na poslední prázdný list, který mu byl jeho omačkaný a potrhaný sešit schopen nabídnout. Najednou se před ním otevřela scéna, na kterou nebyl
a ani nemohl být připraven.
„Tak pane Mikeš,“ štěkla sestra po tom, co se objevila ve dveřích, drže v rukou splasklou krabici Červené Poezie – důvod svého rozhořčení.
„Mám takovej dojem, že si během půl hodiny sbalíte věci, vyzvednete si na sesterně svoje holení a doklady a pujdete.“ Ještě mu na dálku omlátila ten kus vypitého papíru o hlavu. „Sem to vrchní říkala, že na Vás sme tady čekali. Za chvíli buďte zbalenej, jinak pošlu pro zřízence,“ vyndala ze sebe větu, kterou v sobě dlouho omílala a teď ji konečně mohla použít.
Mikeš naházel svou trošku věcí do pleteného ruksaku
a hodil si ho přes rameno. Sešit zůstal ležet na stolku, vedle sešláplé krabice od vína.
Do kuropění strážce městské slepičárny zasáhl nevkusný zvuk brány ústavu, ze které se svižně vylouplo zdevastované Mikešovo tělo. Bez toho, aby se ohlédl na budovu, která byla po řadu měsíců jeho domovem, se vydal přímo na vlakové nádraží. Po cestě vytáhnul
z kapsy pravěký Alcatel: „CAU MAMI, UZ SE VRACIM DOMU.“