První den večerní školy

Zazvonil budík na mobilu, docela hlasitým zvukem. Otevřu oči a snažím se nahmatat kravál dělající věc hozenou bůh ví kde na zemi u mé postele. Po delším hmatání po zemi si uvědomím, že je vlastně na posteli. Zaskočen tímto uvědoměním sáhnu po mobilu a ne jedním kliknutím vypnu ten nesnesitelný randál, který naznačuje že bych už neměl ležet v posteli. Vylezu z lůžka a jdu si udělat kávu, i když ji nepiju, ale vím že nějaká činnost je vyvíjena. Jsou tací, kteří jsou ještě schopni dělat kdejaké pohyby a říkat tomu cvičení. Ale já ne. V koupelně opláchnu tvář, namočím své rozházené háro, které mam na hlavě a přečísnu to jemným hřebenem. Upravím se a bez jídla a pití pouštím rádio a hraje Chaozz. Má hudba "hej lidi" tak si v rytmu hip hop-u poskakuji a jdu se oblíct. Hadry stylu mému na sebe si beru. A obouvám si boty v kterých se mi dobře chodí. Ten randál dělající předmět, mobil odborně nazvaný, vezmu s sebou a připojím sluchátka. Pouštím písničku a beru tašku, kde mám vše potřebné do školy. Jedna propiska, sešit a knížka. Jsou tři odpoledne a já chvátám do večerní školy. Nasednu na dopravní prostředek a jedu. Po cestě se seznámím se slečnou, která, i když nic netušící, jede stejně tak do večerní školy. Nesměle se zeptám, kam že to jede. A když odpoví, že večerní škola je cílem jejím, ptám se kam až jede, že já tam jedu taky. Když oba zjistíme, že máme stejnou cestu, stejnou školu a možná stejnou třídu, tak se domlouváme a měníme si čísla na mobil. Dojedem do školy a jdem do třídy. Lidi divní jsou tam u dveří a hádají se kdo tam byl dřív. My vytřem jim zrak a hned si vedle sebe sednem. Bez hádek koho chci u sebe a vedle sebe. Prostě si sednem. Začala hodina a přišla osoba vypadající stejně mladě jako polovička z nás. Ta druhá polovička sedí ve předu, z dálky by neviděli ani před sebe natož na tabuli. Osoba mladá jako já? Skoro třicet let. Náhle se představí. Prý profesorka. Na úvod povídá jak to asi probíhá. A nikdo nechápe, že je ve škole a má si to psát. Slečna vedle mě se ptá jestli po škole nezajdeme k ní. Že se lépe poznáme. A trochu něčeho dobrého si dáme. Já si to nenechal ujít a tak jsem svolil. Řekl jsem však, že mám na poprs alergii i když to pravda vůbec není. Jen se usměje, že dneska fakt nemůže, " ať se nezlobím ", tichounce mi řekne. Zakecáme se společně a její ruka jí fyzikálním zákonem padá dolů. Je zajímavé, že rovnou ne moc daleko od mého antigravitátoru. Po doteku její ruky na onom místě jsem popřel, že vůbec nějaká gravitace je a antigravitátor vykonal své. Prostě se postavil. Nevědomky jsem se začervenal, a slečna sedící vedle mě předstírá, že to nevadí, že je to přece normální.
Ženská, co u tabule kecá a nikdo neví o čem. Není se čemu divit, nedáváme pozor. Tak to mele dokola, je jak zaseklá gramofonová deska.
Škola končí po hodině, žádná moudra v hlavě nemáme, v sešitě nic napsané.
Nestačili jsme se s nikým seznámit a prcháme na náš dopravní prostředek, který nás měl odvést k Natálii domů. Po nekonečné cestě jsme společně dojeli k ní a skoro v obětí vystoupili. Dojdem do baráku. Vyjdou se schody do druhého patra a než jsem se vyzul už bylo otevřené. Jdu dál. Posadí si me u ní v pokojíčku, zeptá se mě jestli nechci něco k pití, nepohrdnu sklenicí vody, odpovím vzápětí. Zajde mi pro sklenici s vodou, donese láhev alko nápoje a dvě whiskové naleštěné skleničky. Nalije potřebné množství alko nápoje do každé skleničky a chce si přiťuknout na náš první školní den. Přiťukl jsem si rád, protože jsem měl díky ní o zábavu postaráno. Vypila se jedna sklenička, pak druhá a Natálka mi řekla, že ať chvíli vydržím, že se musí převlíct.
Nejsem dítě abych nechápal a tak jsem se zvedal. Zeptala se mě jestli už chci jít. Odpověděl jsem, že jí nechám soukromí. Řekla mi, ať se posadím, že mi chce ukázát jednu kolekci spodního prádla. Tak já se posadím a Natálka se svlíkla úplně do naha a oblíkla si prádélko s KVL a pomalu se mi otáčela a já koukal jak jí sedí a antigravitator zase začal odporovat gravitaci. Proč mi to dělá? pomyslel jsem si v duchu. A hledal rychlé odpovědi. Ale byl jsem klidný, věděl jsem že z nějakého důvodu nemůže. Ale co nemůže? Snad nemyslela stejně jako já látku zvanou poprs? Třeba jsem v pasti. U přehlídky nadále zůstáváme. Nalil jsem další dávku tvrdého alko nápoje a podával skleničku s nápojem Natálce. Ta jí vypila a skleničku položila na stůl. Sedla si mi na klín ve spodním prádle a obejmula mě kolem ramen. Zeptala se mě, jak se cítím a já né že vyděšený, nebo mírně opilý, ale docela nesměle. Když jsem jí řekl že mi nevadí, co provádí, že je doma, i když nahá, ještě před pár hodinama před neznámým klukem. Mohla by krapet zpomalit a při té příležitosti jsem se zeptal, co myslela tím že nemůže. Odpověděla, že nemůže poprs, že má nedávno vyléčenou čichací sliznici. A že jí ještě bolí i silné aroma které se jí dere do nosu. Je pozdě večer i škola končila pozdě. A já se chtěl dostat ze spárů Natálky. Víc se nahla přeze mne. A začínala doplňovat skleničky tvrdým pitím. Láhev je skoro prázdná. A my jemně v náladě. Seděla mi na klíně v novém spodním prádle, popíjeli jsme zbytek alka a já čekal s napětím jak zakončíme náš společný první den večerní školy.