Krabička zápalek

Seděla jsem tam a fascinovaně sledovala jeho snahu. Levá ruka se mu neuvěřitelně třásla a on se snažil poskládat do krabičky asi třicet zápalek, které úmyslně vysypal.
Zprvu se mu dařilo, ale když mu jich zbývalo asi dvanáct, krabička se mu převrhla. Začal znovu. Ty, které vysypal nebral samostatně. Nebo se alespoň snažil, ale musel některé otáčet, aby měly hlavičky stejným směrem.
Odvrátil se od zápalek a přerušil ticho. „Hrozný, co? Jak mi to nejde.“ Měla jsem na jazyku to slovo, fascinující, ale místo toho zazněla má odpověď: „Je zajímavé sledovat, jak se snažíš.“
„Kdyby to šlo jen tak vzít a...“ Nato zvedl ze stolu jednu zápalku, přenesl jí nad krabičku a chvíli svíral mezi klepajícími se prsty, než jí upustil. Poté uchopil pravou rukou další a hbitě ji přemístil do krabičky.
Už chyběly jenom tři. A zase. Jeho klepající se ruka opět převrátila krabičku. Vypadla sotva polovina zápalek, ale vzápětí vysypal další čtvrtinu. Zase je dával po jedné do krabičky. Ruka se mu klepala čím dál víc.
Pak mu jedna zápalka spadla na zem. Zvedla jsem mu jí a položila na stů tak, aby jí nemusel otáčet a měl její uchopení co nejjednodušší.
Musel často odpočívat, ale po půlhodině se dostal ke konci. Krabičku ale nemohl zavřít. Nakonec si pomohl pravou rukou, která se mu netřásla tolik jako levá. Bylo to pro něj vysilující, ale dokázal to. Já tam ještě pár minut seděla a sledovala krabičku zápalek. Nebo na ní spíš jen hloupě zírala...