Můj životní příběh

Vše začalo tehdá, když se naši rozvedli.. Bylo mi 10, mojí sestře 7 a bráškovi 5. Nebylo to zrovna lehké překonat. Vzpomínám si, na tu obrovskou hádku.. to otec donesl mamči růžičku. Chtěl, aby se k němu vrátila. Jenže ona ji odmítla. Otec se rozbíhal naproti dveřím a bouchal do nich hlavou. Zuřil, pořád říkal, jak si zapálí poslední cigaretu. Ségra s bráškou nevěděli, co se děje, tak se schovali do pokoje. Já jsem tam stála, křičela a plakala. Nešlo to vydržet. Když se to po nějaké době uklidnilo, nevěděla jsem, komu věřit. Oba rodiče říkali něco jiného. Otec říkal, že mamka má někoho jiného a že už s námi nechce dál být.. že nás zradila. Maminka říkala, že otec jí občas vlepil facku a nadával jí. Já jen vím, že otec býval i 5 dní v kuse pryč, pamatuju si, že jsem kdysi i bála říkat mu "tati". Mamča byla vlastně s námi pořád.. neměla práci, nikam nechodila. Měla jen nás. .. a pak byl rozchod.

Mamka si nás chtěla vzít k sobě.. ale neměla práci.. ani byt nebo barák. Soud navrhl dát jí do péče jedno dítě.. jenže co by to bylo, kdyby se od sebe sourozenci trhali? Tak jsme zůstali u otce. Nevím, proč jsem k němu už od té doby chovala takovou nenávist.. Také měl těžké dětství, ale nemůže chtít, abychom se jako děti chovali tak, jak se choval jako dítě on. Tehdá byla ve Vietnamu válka a on se staral o své 3 maldší brášky.. vařil jim, když mu bylo jen 6 (pochopili jste určitě, že je z Vietnamu). Zkrátka otec na nás nebyl zvyklý.. byl rázný, doma mělo být čisto a uklizeno. Ale nikdy nebylo. Potom bylo všude plno řevu a já měla vždycky strach chodit domů. Zkrátka čistá autoritativní výchova oproti mamčiné liberárnosti.. Následkem toho všeho bylo strašné zhoršení vbe škole. Z jedničkářky v páté, šesté třídě se stala čtverkařka. Do školy za mnou začala chodit paní ze sociálky, ale stejně mi hovno pomohla (jako později každá z tama)... pak se do všeho v šestý třídě zapletla šikana. Začala jsem chodit k psycholožce, ale stejně mi přišlo, že to kolektivní povídání je k ničemu.

Samozřejmně jsme se s mamkou dál vídali.. byla pár dnů u svého přítele, pak pár dnů u nás a tak se to pořád střídalo. Jenže pořád tu bylo nějaké to vypětí a strach z otce. Začala jsem kouřit... bylo mi 14 tuším. 7. nebo 8.. třída (což už je v této době vlastně i normální, že).. uvolňovalo mě to ani nevím, proč. Ale pak to nestačilo. Ve škole pořád špatné známky, doma útisk otcem ... byla jsem u kamarádky. Tehdá byla nejlepší.. všechno jsem jí říkala.. a pak jsem prostě vzala nůž a řízla se.. do ramene. Pořád se na tu jizvu koukám ( proboha tedka mi to připadá jako trapný článek do bravíčka xD xD)... ale zpět k příběhu.

Bylo to začátkem prázdnin po sedmé třídě, kdy se to stalo.. a potom se to stalo znovu. a zase... a potom mi bylo 14,15.. a začínalo to 3x týdně.. a po patnáctinách už téměř 20x denně. I víckrát. Do ramene, do nohy... mám zjizvené celeé levé předloktí z obou stran i když některé jizvy už nejsou vidět. Druhá ruka je na tom o něco líp. Ramena obě, pravá noha... Nejdříve sichrajska, potom nůž a pak žiletky. Občas pálení zapalovačem, nažhavená jehla.. cigarety típlé o ruku, střepy... To byly tehdá pro mě takové ty bezvýchodné situace, když otec škrtil sestru, rozbíjel nádobí, neovládal prostě svůj hněv. Uvolňovalo mě to.. přebíjela jsem svou psychickou bolest tím, co jsem cítila na těle. A pomáhalo to.. bohužel. I když jsem mezitím měla "kluky" a slíbila jsem, že už to neudělám.. stalo se to znova a znova.

Vzpomínám si, jak mi jednou do školy volala sestra..bylo to asi květen 2007... říkala, že měla strašnej bordel v pokoji a přišel tam otec... prýže ji chytl pod krkem a mlátil jí hlavou o postel. Kdysi si zase vzpomínám, že ji vzal pod krkem a zvedl nad zem. Bráška z toho vycházel tak nějak nejlíp.. je nejmenší, je to kluk, nedělá nepořádek.. Ale nejhůř to schytávala sestra bohužel, pak je z ní taky to, co z ní je.. je ofrklá a posílá mě běžně do pi*e, kouří, chlastá.. Na mě otec už nemohl. Přece jenom bylo mi už 15 a chodívala jsem jak na sociálku, tak i párkrát na policii.. ale nakonec se to stejně obrátilo proti mě :-/

Plakala jsem strašně často. Měla jsem stále zkrvavené oblečení.. vím, že si mě třídní učitelka před prázdninama posadila do kabinetu společně s výchovnou poradkyní. Ony o tom věděly.. o těch problémech doma. A tehdá jsem zrovna měla síťovaný návleky.. a ony si toho všimly. když jsem jim to ukázala.. bože, pořád vidím ty jejich vystrašené pohledy. Ta ruka vypadala příšerně. Jako by do ní denně ryly drápy nějakého zvířete. Poslaly mě k psychiatričce.. chodia jsem na pár sezení.. ale potom už nebyl čas. Začala jsem chodit na Pedagogickou školu v Kroměříži..

Jenže tady to taky není med. teď sedím v počítačové učebně, holky kolem se smějí a já se tu pachtím s mou minulostí. V prváku to nebyla sranda.. jsem metalistka.. moje oblečení je otrhané, vysí z něj občas řetězy, občas je něčím pocákané ( voskem například ).. Díky tomu, že jsem doma vařila a uklízela, pomáhala ségře s bráchou do školy jsem se nestíhala jsem se učit. Ale popravdě potom jsem na to i kašlala. Měla jsem nejhorší prospěch jak na pololetí tak i na konci roku a málem jsem dělala opravky. SI ( sebepoškozování ) mě provázelo celou tou dlouhou dobou, co jsem tu byla..

Občas ležím na posteli, tisknu pevně ty jizvy a škrábu do nich.. klepu se a brečím, mám strašný absťáky. A občas ty hnusný psycha, kdy nenávidím celý svět a přeju si být nenáviděna... když někomu řeknu, že chytám "psycho", nepochopí to.. prostě stav, kdy jsem totálně v p*deli, mlátím do všeho pěstma, sebou taky, občas zvracím.. jsem blázen? Nebojte.. vím to!

Teď před začátkem školního roku se mamka na trvalo odstěhovala ke svému příteli. Nevím, jak to budu zvládat. Docházím domů o půl sedmé večer, musím uvařit, uklidit, pomoct děckám připravit se do školy. Musím se naučit a potom až můžu na net.. jediný místo, kde se s kámošema, když přes školu není čas.

Nechápu sama sebe, nechápu svou povahu a nevím, co jsem zač. Jediný, co vím je to, že už to nechci dělat. Mám teď slzy v očích a ruce se mi klepou..

Život není lehký a s nikým se nemazlí. A já už aspoň umím kolem sebe kopat. Doufám, že aspoň prostřednictvím tohohle článku najdu lidi, kteří mě za to nebudou odsuzovat a nebudou říkat, že jsem NIC !!.. naopak. Jsem NĚKDO.. jsem ta, která tohle všechno přežila a ta, která unese všechno. Jsem bojovnice a s životem se poperu ať to stojí cokoli (ju, sebevědomí je třeba si zvedat alespoň někde)... toť vše k mému příběhu.

________________
aktualizace: 29/8/09 (o rok později)

S otcem jsme se kupodivu po těch šesti letech usmířili. Tuším, že v únoru. Konečně jsem pochopila, že problémy si dělám spíš já sama než někdo jiný.

Celé tyto prázdniny zažívám opět spíš ono temnější období než si užívám. Jediná světlejší místa byla soutěž sboru v Římě a Masters Of Rock (hudební festival).

Docela se měním.. pozoruji to na sobě. V chování.. ve vztazích k lidem. Pořád víc se do sebe zamotávám a stále nemám klid k tomu, abych to vyřešila, protože se mi do toho pořád někdo plete...
:(

Chci být nějaký čas sama, abych měla prostor po sebepoznání. Možná by se mi k tomu někdo hodil.. jenže můj vysněný ideál jen těžko žije. Někdo s podobnými zkušenostmi, inteligentní pán (u slečny bych teď neměla pocit ochrany), který se dokáže bavit o čemkoli, nejen o posteli a co v ní dělat. Dokáže rozebírat psychologické a filozofické témata, bude zvláštní.. a mnohem mnohem víc věcí..

Nu,.. tak jsem si zase pěkně "zpříjemnila" ráno.. Nashle.


________________
aktualizace: 23/3/10

Jen úsměv.. nic víc :)
Stal se ze mě v mnoha věcech optimista. Samozřejmě ne přehnaný a nevnucuju ho nikomu. Doma je to vcelku urovnané. Nikdo se nehádá - teda krom mě a sestry. Máme spolu od září pokoj a ten její bordel tam je příšerný xD. Každý si žijeme po svém. S bráchou a ségrou se většinou podporujeme, mamku vídáváme přes týden a každou neděli k ní chodíváme na obědy. Teď začalo jaro, už není nikde sníh.. Jak se vyjasnila obloha, tak se nám vyjasnily nálady.
A já?
Já si připadám jako nejšťastnější člověk na světě. Mám za sebou někoho, v kom budu mít vždycky oporu. Našla jsem svého.. řekněme vysněného přítele :) Už 7 měsíců. Zvedl mi sebevědomí, pomohl mi rozmotat se z toho klubka nervů, přežil veškeré moje depky a nálady, které jsem ze začátku měla (což se tedy divím) a zkrátka.. Dělá mě neskutečně šťastnou :)
Na pedagogické škole samozřejmě pořád jsem, příští rok maturuju, pak bych ráda směřovala výš na Filozofickou fakultu do Brna. Co se týče vztahů ve třídě.. ty holky jsou takové ludry.. ale mám je ráda x)
A co se týče SI.. skončila jsem přesně 1.prosince 2008.. a od té doby krom pár malinkých úletů se mi daří tomu úspěšně odolávat. Myslím, že každý potřebuje jen pevnou vůli.. čas a někoho, kdo mu dá první motivaci k tomu, aby přestal.. Někoho nebo něco..