Pondělní večer ve vlaku

Měla jsem strašný hlad. No a co, že Vietnamci přidávají do majonézy svoje sperma? Jejich jídlo mi chutnalo a teď jsem měla hlad. Nechala jsem si tu dobrotu pěkně zabalit do alobalu a hodila jsem ji do batohu s tím, že si ji sním, až budu mít víc klidu. Zavolala jsem mamince z telefonní budky, aby mě vyzvedla o půl deváté na vlakovém nádraží.
Na nástupišti jsem si konečně sedla a rozbalila jsem si svoji večeři. Lidem, co stáli kolem jsem musela připadat poněkud neuroticky, protože se mi z hladu třásly ruce a z housky co chvíli odpadl kus masa nebo čínského zelí. Ale pochutnávala jsem si.
"Máte tady volno?" Nějaká slečna s velkým kufrem a zadkem.
"Ale samozřejmě."
Byla celkem při těle, malá, měla silné brýle a řídké dlouhé vlasy stažené do ohonu. Nesla si tašku IKEA a vypadala zvláštně, ale sympaticky. Počkala, až dojím, a potom se mě slušně zeptala, jestli mi nebude vadit, když si zapálí cigaretu.
"Já už jsem dneska šíleně nasraná," vysvětlovala mi a vytahovala z kapsy krabičku L&M.
"Jakto?" Nezajímalo mě to a taky jsem už byla vytočená- strašně mě bolelo v krku. Ale zeptat jsem se jí musela. Připadala bych si hloupě, kdybych to neudělala.
"Dneska už mi ujel jeden vlak a musela jsem dvě hodiny čekat na další!" Následoval popis "ujetí tramvaje" a pak i vlaku vzhledem k hloupému rozvrhu ve škole.
"Jede tehle vlak přes Svitavy?" zeptala jsem se, když před námi zastavil.
"Měl by," odpověděla a neobratně naskakovala na vysoké schůdky do vagónu. Sedla jsem si s ní do kupé. Byla tam tma a zima.
"Nedá se tu někde rozsvítit?" zeptala jsem se a hledala jsem nějaký vypínač. Vlaky nemám ráda, cestuju vždycky raději autobusem, ale to pondělí jsem neměla jinou možnost.
"To musíme počkat, až rozsvítí oni," vysětlovala mi chytře a zakoulela očima směrem k předním vagónům. Stoupla si do uličky a otevřela okýnko, jakoby chtěla mávat někomu, kdo stál venku. Nikdo tam nebyl. "Ale nebojte," usmála se na mě. "Já vás neukousnu."
"Ale ne," bránila jsem se. Takhle jsem to vážně nemyslela. "Já jsem si chtěla jen číst."
"Jo, to já si taky vždycky čtu. Třeba dneska ráno jsem ale přečetla jsen dvě stránky a pak jsem usnula. Než jsme dorazli do Brna, spali jsme tady v kupé všichni. No, víte co to je, cestovat tři hodiny?"
"Hmm," vzpomněla jsem si na svou spolužačku, která každý týden dojíždí do školy přes půl republiky. Cesta jí trvá šest hodin. Ale nic jsem neřekla.
Přisedla si k nám další slečna, vypadala mile. Celou dobu se zabývala jen svým mobilem.
"A co studujete?" zeptala jsem se, protože mě to opravdu zajímalo. Líbilo se mi, že jsme si vykaly.
"Muzeologii a knihovnictví," odpověděla pyšně. "A vy?"
"Herectví."
"Hmm," zamručela uznale a pak se zaraženě dívala z onka, jako by nevěděla, co říct. Nebylo mi to příjemné.
"Muzeologie musí být zajímavá. Studovala ji v Opavě moje sestra," řekla jsem, abych prolomila ticho.
"Jo jo," ožila, když mohla mluvit o sobě. "Ale latina je strašná, nebaví mě. Číst Bibli v latině teda fakt nepotřebuju." Tahle poznámka mě zamrzela, ale nedala mi možnost ji komentovat. "Dneska jsem měla chvilku volna, tak jsem zašla do Ikei koupit mamce dárek k narozeninám," ukázala významně na velkou igelitovou tašku.
"A copak jste jí koupila?" Hrála jsem si na zvědavou, protože čekala, že se zeptám a já jsem jí nechtěla kazit radost.
"Konvičku." Vytáhla z tašky velkou plechovou konev na kytky. Připadalo mi to trochu legrační, ale nesmála jsem se. "Moje ségra má stejnou a je s ní spokojená." Nedovedla jsem si představit, jak může být člověk spokojený s konví na kytky, ale nakonec- proč ne?
"Ale já nesnáším nakupování dárků," žvatlala dál. "Tento rok jsem spokojená. S bráchou jsme se domluvili, že si nic kupovat nebudeme, ségře a jejímu muži taky nic a dárky dostanou akorát jejich děti." Nepamatuju si, co měli dostat dva starší, ale ta nejmladší dostane bábobvičky na písek.
Chvíly jsme si četly, ale byla jsem unavená a usnula jsem. Když jsem se vzbudila, dívala jsem se z okýnka. Brýlatá slečna při těle po mně co chvíli koukla. Ta druhá slečna začala telefonovat, ale pak asi vypadl signál nebo co, protože co chvíli zvedala telefon k uchu, "Haló?", a pak se na něj zaraženě dívala.
"Tunel," vysvětlila věcně brýlatá slečna.
"Aha," usmála se slečna s mobilem a telefon schovala do kapsy.
Přijeli jsme k nějaké zastávce, koukala jsem z okna, jestli to náhodou nejsou Svitavy.
"Vystupujete," informovala mě brýlatá slečna.
"Jo, já jsem si říkala," usmála jsem se. To je přesně ten důvod, proč nemám ráda vlaky- všechny zastávky vypadají stejně a nikdy nevím, kdy mám vystoupit.
Oblékla jsem se a hodila jsem si na záda svou těžkou krosnu.
"Tak na shledanou a šťastnou cestu," popřála jsem oběma slečnám.
"Zrovna jsem vám chtěla popřát taky něco takovýho," řekla brýlatá slečna, která se skutečně nadechovala už v půlce mé věty.
Vyskočila jsem z vlaku a nastoupila jsem před nádražím k mamince do auta.
Ta brýlatá slečna byla nakonec přece jen docela roztomilá.