Krb

Krbovou římsu přeskakovaly stíny vyráběné slabými plamínky, které z posledních sil olizovaly téměř dohořelá březová polínka. Oheň náhle do ticha místnosti zapraskal a na dlážděnou podlahu vylétl žhavý uhlík. V tom stejném okamžiku se za mnou zvlnil vzduch. Seděl jsem nehybně v křesle a byl si stoprocentně jistý, že někdo stojí za mými zády.

Normální by bylo otočit se a zjistit, zda tam skutečně někdo je, nebo není, ale jakási podivná síla mi to znemožňovala. Neřekl bych, že to byl strach, byl to spíš jakýsi neznámý druh pokory a snad i obava, že uvidím něco, co se mi vůbec nebude líbit. V místnosti se ochladilo a já zapochyboval, že tou příčinou je slábnoucí oheň. Vzrůstal ve mně pocit, že za to může něco jiného. Místo toho abych vstal, přiložil do krbu a ujistil se, že jsem na chatě sám, přitáhl jsem si pomalým pohybem až ke krku kostkovanou deku, kterou jsem měl přehozenou přes kolena, a dál nehybně zíral do ohně. Neodvážil jsem se pohnout ani očima.

Hlavou mi překotně pádily myšlenky. Co když za mnou opravdu někdo stojí a má v ruce sekeru, nůž nebo provaz a uškrtí mě? Nebo mi taky může rychlým chvatem zlomit vaz.

Oheň se náhle rozhořel, přestože už na to neměl mít sílu a stíny v místnosti tím dramaticky prodloužil. Na vteřinu mě to vytrhlo z mých obav a já se zadíval na ten fantastický proces hoření, který mě nikdy nepřestával udivovat a dával mi nejen zapomenout na všechny mé všední starosti, ale především ve mně vyvolával pocit bezpečí. Už jako dítě jsem se rád díval do kamen a pozoroval ty skotačící plamínky, žhnoucí uhlíky a těšil se z tepla, které mi vždy dočervena zbarvilo líce.

"Tak vstaň, přilož a otoč se, ty zbabělče!" přikazoval jsem si v duchu, ale ani jsem se nehnul. "Tak jsi normální? Z čeho máš proboha strach… kdyby za tebou někdo stál, tak už ti dávno něco udělá, nebude přece na nic čekat a vezme tě rovnou něčím po hlavě. Ty jsi tedy hrdina. Když vstaneš, pořád máš šanci ubránit se. Teda, samozřejmě v tom případě, že by za tebou skutečně někdo stál, ale to se ti jen zdá, nikdo a nic tam není. Otoč se a přesvědč se. Když tam někdo bude, postav se mu čelem. Takhle jsi jako pštros, jenomže hlavu nestrkáš do písku, ale koukáš do ohně a bláhově se domníváš, že tě jeho síla ochrání."

Přesně v tom okamžiku, kdy jsem v sobě našel dostatek odvahy a rozhodl se otočit, dopadlo mi na pravé rameno něco velmi těžkého. Nevyskočil jsem, nezaječel, ale zůstal jsem dál sedět, neschopen jakéhokoliv pohybu. Jen velmi pomalu jsem otočil hlavou. Nevěřícně jsem zíral na černou gumovou rukavici, která pevně svírala mou paži.

Ještě než mi v hlavě vybuchl granát a já ztratil vědomí, stačil jsem si uvědomit, že za mnou skutečně nikdo nestojí, a přesto jakýsi černý pařát drtí moje rameno.

*

Seděl jsem nehybně v kolečkovém křesle. Věděl jsem, že mi za zády stojí moje žena a mluví na mě. Nemohl jsem se však otočit, dokonce ani jí odpovědět, protože prasklá céva poškodila v mém mozku nejen centrum hybnosti, ale i řeči.

„Mám ještě přiložit do ohně?“ zeptala se a obešla invalidní vozík, aby zjistila mou reakci. Dokázal jsem nepatrně pohnout ukazováčkem na znamení souhlasu.

„Nebo už chceš jít spát?“
Pohyb palcem znamenal: „Ne.“

Manželka rozhrábla ohniště a přihodila na něj polínko. Oheň se po chvíli rozhořel jasným plamenem. Ten ve mně ale už nevyvolával takový pocit bezpečí, jako kdysi. To se změnilo. Ten hloupý žert to změnil. Ani není důležité vědět, kdo první přišel s nápadem postrašit mě. Jestli to byly děti, nebo moje žena. Jisté je jen to, že je to napadlo při neplánované cestě na chatu za mnou. Chtěli mě jen překvapit. Dnes už si ani nikdo nevzpomene, kdo vymyslel ten vtip, nacpat gumovou rukavici pískem, dát ji na dlouhou tyč a oknem přes celý pokoj mi ji znenadání a potichu položit na rameno. Kdybych vstal z křesla jen o malou chvilku dříve…

Mlčky a nehybně jsem při těchto svých úvahách pozoroval skotačící plamínky, žhnoucí uhlíky a nešťastně se těšil z tepla, které mi dočervena barvilo šedivé propadlé líce.