Děkuji za ty ubrousky

Naposled, když tu seděla, něco si zapisovala.
Měla tmavě šedé kuličkové pero a velký blok, desky imitovaly červenou kůži.
Tmavě modré rifle, černé boty špicemi k sobě.
Psala a vlasy jí občas sjely do očí. Pero přestalo na chvilku psát a levá ruka vrátila světlý pramen za ucho.
Napřed se nemohla rozhodnout, jestli si brýle sundat, nebo ne. Pár vteřin strávily na stole, ale pak se zase vrátily na úzký nos. Oči nebyly vidět, soustředily se na papír a schovávaly za padající prameny.

Držela tužku tak, jak se to nemá; paní učitelka v první třídě selhala. Poslední kloub ukazováčku byl prolomený na opačnou stranu a palec nedržel tužku bříškem, ale mnohem výš, v ohybu.
Že by ten diář dostala k Vánocům?
Ne, koupila si ho sama. Nevypadá jako člověk, kterému by někdo dával imitaci kůže.
Ale i tak ho dlouho vybírala. Chodila kolem těch vystavených a rozmýšlela se.
Co až ho popíše? Koupí jí někdo pravou kůži?
Levá dlaň na hraně kolmo ke stolu – neopisuj!
Ale spíš ze zamyšlení než schválně.
Na prsteníčku je drobný stříbrný kroužek, snubní nebude. Že by náhražka? Ten pravý s diamanty leží v trezoru?
Ne, nemá doma trezor. Určitě ani bohatého přítele, co nakupuje diamanty.
Vypadalo to vůbec na přítele?
Kdo ví, to už tak příroda chtěla, že z vlasů a brýlí se to nepozná.

Tužka najednou cvakla, rozlomila se v půlce a z bombičky začal vytékat inkoust.
Hrozně se lekl a styděl se, že ji pozoruje.
Pak ale vytáhl ubrousky ze stojánku na stole a po dvou krocích už jimi vpíjel inkoust z béžového ubrusu.
Nevšímala si ho. „Doufám, že to nemám někde na sobě.“
„Kdyžtak si vezmete moje tričko. Ale musíte slíbit, že v něm nebudete nic psát.“
Oči byly oříškové, když mrkla, skoro se zdálo, že je řasy přelévají hořkou čokoládou.
„Já si vezmu to vaše,“ pokračoval. „Když ho vzadu rozstřihneme, bude mi akorát.“
„Děkuji za ty ubrousky.“

Mezitím přišel číšník a začal sundávat věci ze stolu. Potom sbalil ubrus do kuličky a odnesl ho pryč.
Ona se přehrabovala v kabelce a oříšky zmizely i s čokoládou.
Už pár vteřin tam byl navíc. S každou další to bylo cítit zřetelněji. Už by měl sedět zpátky u svého stolu.
A co by měl dělat tam? Že už ji nezná? Vždyť ji nezná.
Ale ví o oříšcích, které možná viděl jako první, a viděl diář a byl u toho, když přišla o kuličkové pero. Třeba by jí koupil nové.
Vtom zase zvedla oči, oříšky byly pryč. Ledové kaštany.
„Děkuji za ty ubrousky.“

Pokýval hlavou a vrátil se na svou židli. Kam se dívat teď?
V koutě se mračil Francouz v saku, člověk by myslel, že Francouzi se v kavárně usmívají.
Na stěně byl obraz – něco jako abstraktní šmouhy připomínající ženský akt. Nebo aspoň autorovu představu o ženském těle.
Neměl rád výtvarné umění.

Odvedle zavrčel zip kabelky a vrzla židle.
Neotočil se, ale viděl ji odcházet. Tmavé rifle se mihly ve skleněných dveřích a byly pryč.
Pohled k jejímu stolu, chvilku si vážně myslel, že by tam ten diář nechala.
Na holém stole se kroutil účet z pokladny.
Když odcházel, vzal si ho s sebou.