Loučení

Jsou tři hodiny ráno a těžké kapky deště dopadají na Zemi, coby slzy nějakého Nebešťana. Nohy začínají vypovídat službu a každý další krok je tak trochu, tak trochu hodně utrpením. Trmácíme se s batohy na zádech koncem světa a ačkoli nemůžeme dál, jdeme.
Konečně, osamělá budova nádraží, ostrý svit zářivek, spící úředníček, kafe, zákmit naděje, lavička, na kterou si sedáme a přednosta stanice, který nás vyhání - prý tuláky a bezdomovce netrpíme a přeci jenom, svět je svázán normami a konvencemi, tudíž odpočívat v čekárně na lavičce prostě není úplně to pravé. Vstávám, přistupuji k okýnku, budím pospávajícího človíčka a žádám si jízdenku, únavou mám problémy vytáhnout požadovaný obnos peněz, zaplatím a sedám si, on se zvedá, dává batoh na záda a chystá se odejít, ale já nemohu. Podíváme se na sebe, říkám "Šalom" - nádherný pozdrav, když se loučíme s přáteli. Odpoví mi "Zdar", ale vím, jak je to myšleno. A pak vydím jen tmavou siluetu batohu mizícího v dešti. Poslední věcí, kterou vnímám jsou vzdalující se kroky.
Čekám dvě a půl hodiny, ale zdá se to být věčností, zvedám fyzicky zdeptané tělo, házím na záda batoh a už je tady - vláček a pár neznámých stínů jdoucích vstříc každodenní rutině.
Vlak se pomalu dává do pohybu a já bych si přál, aby zahoukal, aby zahoukal na kamaráda, který se trmácí pěšky a teprve nyní na mě dopadá smutek a taky výčitky. Výčitky toho, který zůstal ...