Na zastávce

Krásný letní den, jeden z posledních. Seděl na zastávce MHD, nepřítomně zíral před sebe a přemýšlel nad tím, co bude poslední prázdninový týden dělat, než nastoupí do prvního semestru.

V první řadě by se měl soustředit na dnešní odpoledne: má rande s jednou ,kočkou´ od nich z gymplu, potká se s ní už v trolejbusu, pokud se zadaří, tak mu snad i dá. Pak musí ještě zařídit nějaký to papírování do školy, to objede zítra autem. Potom ještě kámoši – slíbil jim zajít na pivo. Mělo by být příští týden hezky, jít k vodě by taky nebylo marný. A pak? Bude vysokoškolák! Konečně!

Právě když se nepřítomně usmíval nad představou toho sladkého nicnedělání, a že ho čeká jen pohodové poflakování na koupališti, vyrušila ho nějaká holka hloupou otázkou: „Promiňte, máte tady volno?“ Trhl sebou a nechápavě se na ni podíval. Vykala mu… bylo to zvláštní, rychle kývl hlavou a chtěl se vrátit k plánování. „Díky,“ pousmála se a sedla si vedle něj. Byl dokonale zmaten. Už se vedle něj vystřídali tři lidi, protože čekal dlouho. Ale nikdo předtím ho neoslovil, ani se neusmál! Bylo to zvláštní. Chtěl se vrátit k plánování, ale pořád mu v uších zněla ta otázka. Nikdy se ho takhle nikdo nezeptal, už vůbec ne na autobusové zastávce! Zamračil se a podíval se na tu holku vedle sebe pozorněji: vypadala obyčejně, tuctově. Ne, ani nebyla hezká.

Před očima se mu znovu jako starý film pomalu míhaly plány toho posledního týdne, co prožije „na svobodě“. Měl by jít ještě s kámošema na to pivo, jak slíbil. A potom –

A potom to ucítil. Vítr jí jemně čechral vlasy a on si přičichl k té vůni. Ta mladá neznámá voněla, ale jak! Bylo to něco zvláštního, připomnělo mu to nějakou prchavou chvíli, něco co už zažil, ale nepamatuje si to, ale je mu to strašně známé. Jako z minulého života. Začal si ji prohlížet, jestli ji nezná. Asi si všimla jeho pohledu, sklopila oči a zase s znovu dívala na projíždějící auta a trolejbusy. Má krásný ruce, pomyslel si, když bloudil po jejím těle. Vzápětí zatřásl hlavou, snažil se myšlenkami vrátit ke koupališti, ale ta vůně mu nedala pokoj – kde jen ji cítil?

Dokonce ho napadlo, že ji osloví. Párkrát to zkusil, ale jen naprázdno lapal po dechu jako ryba na suchu. Nevěděl, co by jí řekl. Ani jak by jí oslovil.

Ale už nezbyl čas na to, aby o tom mohl přemýšlet. Přijel jeho trolejbus: se skřípením zabrzdil a s pronikavým syčením se otevíraly dveře. Popadl batoh, co byl opřený o lavičku a nastoupil do zadních dveří.

Sedl si na jediné volné místo – dvojsedadlo u okna v protisměru a když se koukl ven, viděl na tu holku. Právě si odhrnovala vlasy z očí a přehoupla nohu přes nohu. A v tom okamžiku se to stalo. Zvedla hlavu a jejich oči se setkaly. Bylo zvláštní, že neuhnula pohledem. Dělilo je od sebe 6metrů a jedno umaštěné sklo dopravního prostředku. Zírala na něj a on se snažil vzpomenout, odkud zná tu vůni. V té chvíli si k němu přisedla ta kočka, co s ní má rande

– Hoj, zahuhlala, v puse žvýkačku. Trolejbus se rozjel a ona mu položila ruku na stehno – Ani sis mě nevšim, jaks nastupoval, vyčetla mu a dělala na něj oči. Ta holka ze zastávky se vzdalovala, už ani nerozeznal, jestli na něj pořád civí. Měl se jí zeptat na tu vůni. – Co je ti, vnímáš mě vůbec? Dívala se na něj se svým dokonalým make-upem a nechápala. Bylo to bláznivé, to co ho napadlo: zvedl se a i s batohem obešel tu barbie vedle sebe – Co blbneš!? a on utíkal k řidiči – Pane, můžete mi prosím zastavit? – Co myslíš, blbečku, sem na křižovatce!

A tak náš hrdina čekal u dveří a nervózně se rozhlížel a ani si neuvědomoval, že právě odmítnul rande s perfektní ženskou, která na něj nechápavě zírá. A když trolejbus – konečně! – zastavil na další zastávce, dral se ze dveří, div že nezakopnul. A pak přeběhnul přes cestu, a běžel po chodníku směrem na zastávku, odkud před chvílí nastoupil a musel utíkat ještě přes tři přechody na červenou a auta na něj troubily jak šílený a on ani nevěděl proč tam běží. A když se celý udýchaný vrátil k tý lavičce, na který náš příběh začíná, tak ta holka už tam nebyla.