Rozmluva s Cháronem

Zavírám oči.
Mé vnitřní já, něco popadlo za nohu.
Něco černého.
Jdu ho zachránit.

Co to?

Černá myšlenka a ne jedna, houf.
Ach ne, nad hlavou už je mám zase. Vrány,
Mé já se topí v moři.
Musí to být moře, voda je slaná.
Ale jaktože vidím na druhý břeh?
Je to potok, potok slz.

Kdo je na druhém břehu?
/Nevim, nezajímá./

"Sorry, Chárone, dneska nemám prachy na převoz, zvlášť ne na ten poslední."

"Tak proč si přišla? Takovou mladou holubičku, tady nevídám často, ale tebe už si pamatuju. Za poslední dva roky jsi tu byla několikrát. Konečně spolu mluvíme."

"Jsi mi sympatickej."

"Ironii v tvém hlasu nešlo neslyšet, má milá. Ale vím, proč jsi tady. Ty černé vrány musí vidět i slepý."

Zasmál se. On se zasmál. Co si o sobě sakra myslí? Jak ví o vránách?

"Kolik ti je, drahoušku?"

Vytrhl mě z přemýšlení. Už mi začíná být odporné, jak mě oslovoval.

"Sedmnáct."

"Aaach, krásný věk. Bylo by mi ctí tě převézt."

Poposedl si, abych se vešla vedle něj.

"Ale já nemám ani bůra, takže smůla."

Chtěla jsem pryč, ale vrány mi pořád kroužily nad hlavou. Nemohla jsem se pohnout. Jejich útok už jsem několikrát zažila. Nic pěkného. A navíc mé vnitřní já. Ještě se neukázalo. Modlila jsem se za něj.
Cháron si všimnul, že dlouho nemluvím a oči mi těkají po potoku.

"Jak se Ti přihodilo, že máš tak mladá nad sebou vrány?"

"Spáchala jsem ten největší hřích vůči životu,"
sklopila jsem oči.

"Nerozumím, vražda?"

"I tak se to dá nazvat."

"Ooo, mé dítě."

"Zabila jsem sebe samu."

"Vždyť jsi ještě živá, to by vrány už nekroužily. Buď je máš nebo ne, ale když už je získáš, odletí až po smrti."

"Nerozumíš mi, já...," zalykala jsem se.

Nemohla jsem pokračovat. Pláč mnou otřásl. Potok slz se bouřlivě rozvlnil.

"Dítě, neplakej, nateče mi do lodi. Dokonči v klidu větu, uleví se ti."

Nadechla jsem se.

"Uvědomila jsem si svou smrtelnost."

Vrány souhlasně zakrákaly a mnou projela vlna bolesti.

"Dušičko, támhle Ti vyplavalo."

Modlitby se vyplatily. Mé vnitřní já leží támhle na břehu.

"Běž, holoubátko, my se ještě potkáme. Až budeš mít na zaplacení. Zadarmo ani to malý chlupaťounký žluťoučky kuřátko nehrabe."

"Měj se."

To byl můj poslední projev neúcty, jen tak jsem si zachovávala odstup.

Běžela jsem ke svému vnitřnímu já. Žilo, ale nevypadalo to s ním dobře. Měla jsem však víru. Musí přežít. Musí se vrátit se mnou.

Otevřelo oči.
Popadlo mě za ruku.
Utíkáme spolu pryč.
Stalo se znovu mou součástí.

Otevírám oči.
Pokládám na stůl nůž.
Vrány dneska nezaútočily a mé ruce zůstaly bez krvavých jizev.
Stala jsem se silnější, odvážnější a zase o trochu šťastnější.

Vím o svých vránách, vím o svém Cháronovi. Miluju své vnitřní já, alias Život. Už teď si nevědomky šetřím na převoz do prasátka, ale zatím nemám kladivo na jeho rozbití.

Nevím, jestli uslyším vrány naposled krákat zítra, v čtyřicetipěti, v šedesátišesti nebo ve sto letech.
Ale hlavní je, že žiju. Teď. Pro ten moment.