Zkouška

Léta ubíhala jako voda. Srdce se pomalu začalo vzpamatovávat s lásky, která neměla smysl … aspoň pro něho. Milovali se, ale jeho rozum křičel proti jejich lásce.
Nenáviděla toho vraha.
Vraha s jménem rozum.
Dlouho se trápila a mnoho slz vyšlo z jejich očí. Jedině čas dokázal všechnu bolest odvlát. Nedokázala ho nenávidět. Spíš se ho snažila pochopit … a po celé dva roky si myslela, že to dokázala …
Časem si každý z nich našel nového partnera.
Uběhl další rok.
Jeho touha po rodině a dítěti byla tak silná, že se oženil. Tím zavřel veškerá vrátka za její mizivou nadějí, že by … Teď už věděla, že nikdy nebudou spolu.
Čas je možná dobrý lékař, ale život rád rozdává kopance a tak se stalo, že Ti dva se opět setkali.
Zase cítila jeho vůni na své kůži. Zase mu byla na blízku a ten cit, který vymizel, se znovu probudil k životu.
Působil jí nesmírnou bolest.
Byla rozervaná.
Válčila sama se sebou, se svou vlastní touhou. Chtěla se ho dotýkat, líbat ho … ale její já vědělo, že nic z toho udělat nemůže a vlastně ani nesmí, protože by podvedla toho, kdo jí miluje. Rychle se snažila zahnat všechny hříšné myšlenky, které by mohly prozradit, že má ráda stále jeho hlas, smích, oči, jeho něžný pohled …
Smutek se jí vkradl do tváře a s ním i přetvářka.
Stála před ní těžká životní zkouška.
Zkouška srdce.
Ze začátku se mu snažila vyhýbat, ale nešlo to, protože byla jediná, kdo mu mohl v jisté situaci pomoct.
Hra se stala nebezpečnější, než mohli čekat. S postupem času ho začala vyhledávat.
Toužila čím dál tím víc po jeho pohledu a dotyku.
Prohrávala válku s falešným úsměvem.
Nedokázala už déle skrývat své pocity.
Bezmocnost jí obklíčila.
Kdyby tady měla svého partnera, aby mohla potlačit lásku láskou. Potřebovala si už konečně utřídit život. Ujasnit si pro koho chce žít.
V jeho očích četla radost, kterou mu činila její přítomnost. Měl v nich napsáno „zůstaň“. Možná to tak sám cítil, ale věděl, že na tohle je už pozdě.
Udělal chybu a teď za to platil vysokou daň.
Pokušení v něm rozžehlo na tisíc plamenů lásky. Nedokázal dlouho uhájit svou čest.
Políbil jí.
Podlomila se jí kolena. Jeho polibek byl něžný a plný citu.
Chvěla se.
Chvíli na sebe hleděli, ale dřív než stačil něco říct, opětovala jeho polibek. S ním ji zcela pohltil smutek. Smutek z toho, že zabili svou lásku a už nikdy ji nebudou moci znovu vzkřísit. Milovat se … to nesměli.
Když se odtáhla, beze slov, rychle nastoupila do auta a nechala ho stát na místě pravdy. Samotného se svými pocity.
Snad byl zoufalý víc než ona, když se vzdalovali sobě navzájem.
Oči se jí zaplnily slzami.
Srdce měla na kusy.
Ve zpětném zrcátku z něj zbyla už jen rozmazaná čmouha. Nic víc. Nechala za sebou všechny své sny a touhy.

Život je krutý, ale proti tomu už nic nesvedeme. Vídáme se a ztrácíme ve víru dní. Potkáváme jeden druhého, abychom ho záhy zase ztratili … někdy navždy.