Stále něco chybí

Sedí na podlaze, nohy má pokrčené pod sebou , v rukou svírá medvídka a po tvářích ji stékají slané kapky. Medvídek je růžovožlutý,má rozpáranou hlavu a je celý prošoupaný. Ostatní by ho hodili do smetí, ale pro ni je ten nejkrásnější. Ona v něm vidí své dětství, útěk od reality, která tolik bolí. Dostala ho,když se narodila. Byl s ní celý život. Celých osmnáct let. Byl to její nejlepší přítel, který vyslechl a pomohl ji v těžkých chvílích. Nemusel nic říkat. Pochytal do svého kožíšku všechny její slzy a to znamená přece mnohem více než nějaká rada, která stejně k ničemu není. Nikdy ji neodporoval, nehádal se s ní, a přesto je pro ni tolik výjimečný. Když se ji chtělo plakat,sedla si na zem, zády se opřela o studenou stěnu, přitiskla si k sobě medvídka a plakala, dokud ji slzy nedošly. Teď tu opět sedí jako ta malá ustrašená holčička. Je už dospělá, chtěla by se postavit na vlastní nohy, ale nedokáže to. Není to tím,že by byla slabá, ale tím, že je ustrašená. Nemá odvahu!
Co vlastně cítí? Má plno důvodů být šťastná. Má milující rodiče, skvělého kluka, věrné přátele , ale k čemu to je? Někde hluboko v srdci, kam je každému přístup odmítnut, cítí bolest, zklamání životem a celým světem, možná i nějaký střípek křivdy. Ale především převláda bezmezný pocit nenaplnění.
Usmívá se, vypadá tak bezstarostně , ale zdání opravdu klame. Nikdo ji do duše nenahlédne. Když je smutná , každý se diví z jakého důvodu..Ano,zeptají se, ale to jen tak na oko.Budeme upřímní. Oni na tu odpověď nečekají. Čekají na to, že se její obličej roztáhne do širokého úsměvu. A co ona udělá? Usměje se. Je toto přetvářka? Většina z nás dělá to, co se od něj čeká a požaduje. Jdeme ve vyjetých kolejích. Učitel každý den učí, kuchař každý den vaří a dívka se každý den usmívá.
Den co den se snaží nahlédnout do svého nitra a najít důvod jejího trápení. Hledá, ale stále nenachází. Proto sedí na podlaze, zády opřená o chladnou stěnu, v náruči starého medvídka a pláče.