Proč?

Říká se, že láska je nejmocnější věc na světě, proč se mi tedy zdá, že ji pomalu ale jistě začíná utlačovat lidská nenávist, která lásce nepřeje? V této souvislosti mě taky napadá, kolikrát může být lidské srdce zlomené, aby se to ještě dalo přežít? Když sem jí poprvé viděl, okouzlily mě její oči. Ty oči, kdybych se do nich nikdy nepodíval, nemusel sem se dnes trápit. Podle mě jsou oči okno do duše a já do nich nahlížím, abych viděl tu duši. Její duše byla nádherná, stejně jako její oči, zamiloval sem se do ní, každý o ní říkal to a jiný zase to. Ale já nikdy moc neuměl poslouchat a nikdy sem nedal na názor druhých. Nesnáším pomluvy. Vždy člověka sám poznám a až pak si mohu udělat názor. Bral sem ji takovou jaká je, a přizpůsobil, protože člověka nepředělám. Otevřel sem se jí, miloval ji, ukázal ji jizvu na srdci, kterou mi laskavě zhojila a vyplnila prázdné místo. Na chvíli sem si myslel, že můžu být šťastný, že sem konečně našel někoho, kdo by mě mohl milovat, někoho, kdo mě taky bude brát takového, jaký sem. Když jsme se potkali, pomalu sem začínal věřit na osud, že to tak mělo být. Nevěděl sem, jak moc se pletu a jak moc může poznání bolet. Proč lidská nenávist vyhrává nad láskou, která by měla být nade vše. Proč lidé dělají věci, které sami nechtějí, jen proto že si myslí že musí? Na ty otázky neznám odpovědi. Ale děkuji osudu, že sem poznal, že láska není pro mě. Děkuji osudu za to, že sem poznal, že být šťastný mi nikdy nebylo souzeno. Děkuji osudu, nikdy už nechci pohlédnout do těch očí. Proč?