První seskok z "El šedesátky"

Seděl jsem na sedačce „el šedesátky“ Brigadýra hned vedle pilota a zíral, jak proud vzduchu od točící se vrtule čechrá moje šaty. Poslouchal jsem tůrování motoru a rozjímal nad směrem větru a místem výsadku. Pohlédl jsem na větrný rukáv na střeše jednoho z hangárů. Foukal poměrně silný vítr zprava kolmo na ranvej. Vše podle plánu. Jestliže budu přistávat proti takovému větru, bude dopad jako do bavlnky. Přede mnou sedící Lubor vše natáčel na kameru připevněnou na přilbě.
Hrr… Pilot přidal plyn a začal rolovat na vzletovou dráhu.
Hrr… Motor zařval ještě víc a z výfuků se vyřítili obláčky namodralého kouře. Letadlo se rozjelo. Netrvalo dlouho a ocas byl nad zemí. Pár metrů a od zeměkoule se odlepil i zbytek Brigadýra. L-60 začala prudce vstoupat. Ještě jsem zamával na Tomáše, který na nás koukal od hangárů. Zdál se čím dál menší, a po chvilce zmizel úplně, když pilot otočil prudce doleva, aby zahájil druhý stoupací nálet, a on i s letištěm zmizeli za ocasem letadla.
To už jsme ale měli na výškoměrech okolo sto padesáti metrů a instruktor nám začal zahákovat karabiny vytahovacích šňůr našich padáků k rámu letadla. V pěti stech metrech jsem už pociťoval lehkou nervozitu. Člověk si tak nějak vše uvědomí a poměrně nezkušený parašutista jako jsem byl i já ( do této chvíle jsem měl na kontě asi pět seskoků ), který nemá všechny základní úkony stále ještě pevně zarostlé pod kůží, se strachuje, aby neopomenul něco důležitého.
V kilometru jsme vletěli do řídkých mráčků. Všude okolo závěje bělounké páry prosvícené sluncem. Byl to zajímavý, nádherný pohled, ačkoliv nemám seskoky do mraků příliš v lásce.
Po devíti minutách letu jsme se konečně vyšplhali do „našich“ dvanácti set, naletěli nad výsadkovou zónu a pilot ubral plyn. Nastal čas „jít“ ven.
„Kde je letiště?“ ptal jsem se instruktora na orientační bod tak hlasitě, jak jen mi hlasivky dovolili, ale i tak jsem byl přes hukot motoru a svištění větru sotva slyšet.
„Přímo pod náma!“ řval na mě instruktor. „Vyskočíš, odbrzdíš a uděláš otočku o stoosmdesát! Pak je to na tobě!“
Kývl jsem, vystrčil nohy z letadla a položil je na stupačku (z Brigadýra se skáče ze sedu). Zhluboka jsem si odfoukl, připravil si ruce a nohy do správné polohy a čekal na pokyn instruktora.
Jenomže… S tímto jsem letěl poprvé, a co jiný instruktor, to jiné způsoby. Místo – podle mne standardního – klepnutí na rameno, mi ten chlap strčil do zadku! To jsem samozřejmě nečekal. Můj předpisový výsadkový postoj jsem v leknutí zcela zrušil a celý rozcapený jsem z letadla doslova vypadl. A aby toho nebylo málo, ještě se mi zahákl vzorek mé pravé kanady do mříže výsadkové stupačky, což mělo za následek přetočení.
A tak jsem letěl několik nekonečných sekund hlavou dolů a čekal, kdy se zapletu do šňůr právě se otevírajícího padáku. Bylo to hrozné sledovat hlavou dolů tu vesnici, která tam pode mnou ležela. Když jsem se konečně – ač s hlavou stále v opačné pozici než v jaké by měla být – opět zpevnil, zkřížil nohy a ruce pevně složil na prsou, ucítil jsem mohutné škubnutí. Pak už jen země, obloha, země,obloha, země, horizont… pěkně to se mnou zaházelo. Pohlédl jsem nahoru a tam by krásně nafouknutý vrchlík, všech 18 komor naplněných vzduchem a perfektně otevřený padák. Co víc si v kilometru nad zemí přát…