"I když to byl obyčejný den, pro mě to byl svátek"

Krčící se v podloubí starých domů pozoroval neutichající davy opozdilců, kteří se ještě na Štědrý den pokoušeli sehnat poslední dárky pro své nejbližší, nebo se jen vydali na příjemnou procházku vánočním městem. Vše v něm vzbuzovalo podivnou euforii něčeho, co nedovedl rozpoznat. Radosti? Smutku? Také by rád trávil svátky klidu a pohody se svými nejbližšími na tom tajemném místě, jemuž se od nepaměti říká domov. Klíč od brány, která by mu dovolila vstoupit do vytoužené oázy domova však není na dosah. Brána se mu uzavřela během dnešního rána, kdy se pohádal se svými nejbližšími a odešel. Jeho tvrdohlavost mu nedovoluje se vrátit. Jedna polovina jeho srdce mu stále napovídá „pojď vrať se“, ale ta druhá mu zas říká, „není ti takto lépe?“ Ne, nikomu nemůže být dobře samotnému, jen se svými myšlenkami a představami a zvláště o vánocích. Možná je za tím vším strach z něčeho, co se může stát. Nic však nemůže být tak hrozné, aby bránilo udělat jeden krok k původnímu životu, šťastnějšímu životu, vysněnému životu.
Lidé procházející kolem si malého chlapce nevšímali. Všichni měli toho dne své představy a plány. Obtěžkáni taškami a svými povinnostmi kráčeli neznámo kam. Vločky sněhu pokrývaly město bílou přikrývkou. Chlapec se začal cítit stále víc a víc sám, po tváři mu začaly stékat první slzičky. Za chvilku se z nich stal monotonní vodopád padající do ušlapaného sněhu. Snažil se je zastavit, ale nešlo to. Vydal se směrem k náměstí, miliony malých světýlek ho dovedly k velkému ozdobenému stromu, který nyní lákal desítky párů očí. I chlapcova očka se rozsvítila štěstím, náhle jeho srdce pookřálo a na své starosti téměř zapomněl. Sedl si na lavičku a opět zasněně pozoroval okolní život. Všichni stále někam spěchali. Nevšímali si malého chlapce, jehož oči plné slz prozrazovaly, že se mu něco přihodilo. Vzpomněl si na své rodiče, na jejich strach, na svůj strach. Rozhodl se vrátit domů. Nevěděl však kam, tma pokryla ulice a jen malá světýlka ozařovala procházející postavy. Chlapec začal plakat ještě hlasitěji, docházely mu síly. Usnul. I sny mu nevyšly vstříc. Stále se budil a jeho strach měl stále větší intenzitu. Bál se probudit do reality, ale i stále přicházejících snů. Mezi sny a realitou jej dělily jen malé časové úseky plné strachu a výčitek. Sen narušující jeho spánek se stále opakoval a popisoval příběh dívky s podobným osudem. Snu se chtěl zbavit, ale ten jeho prosby jakoby nechtěl vyslyšet. Stále se opakující pláč dívky, která utekla z podobných ba stejných důvodů jako ten, který ji má právě ve své mysli.
Náhlé světlo probodlo chlapcovy oči a pomalým pohybem si oči protřel. Byl klid, jen zvon z nedalekého kostela narušoval poklidné ráno. Chlapec pomalu vstal a prokřehle začal hledat místo, které by se mu alespoň na chvíli poskytlo útočiště pro jeho bezmocné promrzlé a vyhladovělé tělo. Ve svých myšlenkách si nyní ještě intenzivněji vyčítal svůj bezdůvodný včerejší odchod. Jak rád by teď vyměnil samotu za své přátele, zimu za nenáviděný domov, hlad za kousek chleba, kterým dříve pohrdal. Hodnoty, které pro něj dříve byly samozřejmostí, jsou pro něj něčím vzdáleným. Tuto vzdálenost se opět rozhodl změnit svým návratem. Krok střídal další, každá další vteřina jeho chůze se stávala být nesnesitelnější. Klap, klap, noha míjela druhou, kolena se podlamovala pod tíhou těla. Měl strach, že nedojde domů, neuvidí už nikdy své přátele a rodinu. „Ne, nemůžu to vzdát, musím jít dál“, opakoval si stále pro sebe a jeho slova mu stále zněla v uších. Motivovala ho v další cestě k domovu. Bezstarostné davy pokukující po malém shrbeném chlapci souženého zimou se ztrácely ve vločkách sněhu. Náhle se upřeně zadíval na podloubí domu, které mu připomínalo něco známého. Jeho hledání nebylo marné. Radost vedla jeho kroky ke staré bráně. Náhle se zastavil, ucítil v sobě zvláštní pocit strachu, který už dlouho nepoznal. „Mám se vrátit? Přijmou mě mí blízcí, když jsem je opustil?“ Jedna půlka srdce ho naváděla k návratu, ale ta druhá se bránila. Chlapec opět pocítil strach z bezmoci. Jeho zesláblé tělo však přestalo náporu zimy a kručícího žaludku odolávat a tak se chlapec schoval do vchodu domu. Opět usnul. Hlasy jej probudily ze snu. „Je to on, vrátil se,“ křičel někdo s úlevou vedle něj. Pro všechny kolem to byl obyčejný den, den, který se ničím neliší od jiných. Lepší, horší? Prostě den. Pro něj však nebyl jen výjimečný, byl svátkem. Důvodů, proč slavit je přece mnoho. A on jich má hned několik. Každá prožitá chvíle je důvodem k radosti, malé oslavě.

Rok po svém návratu domů měl opět sklony k odchodu. Zažitá událost ho však při první myšlence odradila. Ještě před rokem byl rád, že se ve zdraví vrátil domů a teď by podstoupil stejnému peklu?
Zahnal myšlenky a ulehl ke spánku. Od té doby má pořád zvláštní sny. Den ode dne doufá, že tyto sny zmizí a přijdou ty dřívější. Uléhá,sen přichází. A…dnes je to rok, kdy se vrátil a právě dnes se mu představa o dřívějších snech splnila. Po noční můře ani památky. Je to však navždy?