Sexuální přátelství

Studuju VŠE v Praze a zatím bydlím na koleji. Se spolubydlící jsme kámošky, docela jsme se sžily, takže se na ni vždycky, když se vracím z víkendu od rodičů, těším. Jezdím domů dost pravidelně, protože mám doma přítele, ale nevím, mám takové tušení, že nám to přestává klapat. Myslím na to celou cestu a sama to stejně nevyřeším. Vrátná mi úlisně chválí kabátek a celou mě přímo požírá očima, kdoví, co si o mě vlastně doopravdy myslí, baba jedna úlisná. No pravděpodobně se jen nudí a nejspíš to bude pěkná drbna, proberu to někdy se Sárou.
„Tak co ten tvůj?“ vyhrkne Sára okamžitě poté, co vkročím do našeho pokoje na ubytovně. Usmívám se a v duchu si říkám, že vrátná asi nebude to téma, co dnes večer budeme probírat. „Ahoj! To tě doma nenaučili, že máš nejdřív pozdravit?“ křičím na ni s radostí a zhroutím se na její postel a mám pocit, jako bych byla konečně doma. „Asi s ním končím, Sáro. Dřív než skončí on se mnou. To bych pak nepřežila, víš?“ statečně si tak trochu dělám srandu sama ze sebe. „Ty jsi ale,“ zpytavě si mě prohlíží Sára, „ jak to vůbec můžeš říct.“ Jasně, Sára ironii moc nechápe, ironii ani absurdní situace a nesnáší ty filmy od Hřebejka nebo Zelenky, třeba jako Příběhy obyčejného šílenství, což já zase můžu. Sára je veskrze pragmatická, na druhou stranu trošku naivní, ale to nevadí. „No tak Sáro,vždyť víš, že mě nemáš brát tak vážně. Víš co mám? Koláčky od mámy. Dáme si ne?“ Takže se cpeme koláčky a Sára začne líčit víkendové zážitky s Romanem. „Jo v sobotu večer jsme byli v kině, no ale začátek jsme teda nestihli.“ culí se. Napadne mě, že třeba před tím podlehli vzájemné přitažlivosti. Ale Sára líčí,jak Románek nebyl spokojený s tím, co si oblékla na sebe a jak se dvakrát převlékala, než se mu úplně nejvíc líbila. „A není to tak trochu tvoje věc?“ opatrně začínám, ale hned jsem odražena. „Nezačínej zase, vždyť já jsem ráda, že se mu líbím, chci se mu líbit. Přijde mi to roztomilý, že si všímá, co nosím. Nakonec, je to vlastně naše věc, co mám na sobě, když jsme spolu, patříme přece k sobě.“ „Hmm“, protáhnu začátek odpovědi, protože se mi to moc nezdá, ale nevím, jak nejlíp argumentovat, abych se Sáry zbytečně nedotkla. „Hele a ty máš na Romana taky pořád nějaký připomínky a jak on reaguje, když ho pošleš se převlíknout?“ „Když Roman se umí oblíknout úplně perfektně, víš?“ zasní se Sára. A já jen zaúpím. „Sáro, ty jsi vážně neskutečná i s tím svým dokonalým Románkem, já to vzdávám.“
Roman je úspěšný podnikatel, je o deset let starší než Sára, rozvedený a mírně zahleděný do sebe se rád opájí svou mocí, řekla bych. A i k tomu dobře nahrává Sára, která mu tak ochotně podléhá. Ach jo, Sára žije jen s mámou a otec na ni už dlouhodobě neplatí a tak mají hluboko do kapsy. Pro Sáru jsou peníze něco, co doma stále chybělo, stejně jako otec. V Romanovi vidí chybějící zázemí, myslím, že ho má opravdu ráda, rozhodně ho nevyužívá, mají to podle mě hozené spíš naopak. A to mi dělá starost, radši bych, aby byla vypočítavá mrcha.
Ale proč to vlastně chci, nemám snad sama něco proti chlapům? Neměla bych se nad sebou zamyslet? Sáry vztah mě točí, ona mi to ještě neřekla, ale někdy se zatváří tak trochu dotčeně, jakoby ji napadlo, jestli jí vlastně nezávidím. Dárečky a pozvání od Románka, jeho zájem hraničící se stíháním, okázalé projevy lásky před lidmi, jeho charismatické vystupování, kterým dokáže všechny oblbnout, jen já mu na to nějak neskáču. Ale jednou mi Sára řekla a věřím, že se mě tím nechtěla dotknout a o to víc mě to bylo líto, i když jsem to nedala najevo. „To ti nevadí, že ten tvůj ti ani nedá pořádnou pusu, vždyť se k tobě choval jako k cizí, copak takhle se přeje svý holce k narozkám?“ Zamumlala jsem, že mi přál v soukromí trochu jinak. Ale bylo to opravdu jen trochu jinak. A mě to najednou zamrzelo, že mě někdo kvůli tomu lituje, protože na tom něco je, Jirka je dost odtažitý, co se týká citových projevů a vlastně jsem to tak měla i doma, naši mi taky nikdy nedávali najevo moc lásky a já si uvědomila, že to všechno mám v sobě nějak nahromaděný a občas je mi z toho od té doby těžko a nevím, co s tím. Kdoví, jestli já sama umím být dostatečně láskyplná, spontánní a milující. Asi ne, neumím dávat bezbřehou lásku, tenhle výraz jsem někde vyčetla a od té doby mě trochu pronásleduje, má láska není bezbřehá, spíš trochu obezřetná a možná to, co s Jirkou spolu máme ani není láska, spíš by se hodil termín sexuální přátelství. O tomhle nakonec přemítám, když už na pokoji pozdě v noci usínám, stočím se do klubíčka a to moje zjištění, to jak jsem upřímná sama k sobě mě zabolí, tisknu si peřinu k tělu a tečou mi slzy, tiše vzlykám protože tuším, že bezbřehá láska je to, po čem ve skrytu duše toužím. Já, která píše feministický příspěvky do školního časopisu, já, která jsem hrdá, když o mě někdo prohlásí, že jsem cynik. Já, která má kluka intouše a bohéma, který je tak nad věcí, až je to někdy trapný. Tak tady teď brečím a sním o romantice. Uf, snad se z toho vyspím a ráno to hodím za hlavu a budu mít plno práce, abych už se k tomu nemohla vracet. Na takoví blbinky přece není o zkouškovým čas. Už teď mi docházejí slzy a těsně než konečně usínám, mě udiví, co všechno člověka v noci může napadnout.