Malý příběh ze života

Vlak se s trhnutím skřípavě zastavil. Před očima se mi ještě matně míhaly vzpomínky na ranní milování s přítelem. Zmateně jsem mžourala rozespalýma očima po spolucestujících, jak se hrnou se svými taškami ke dveřím vagonu. Aha - to už jsme v Brně, došlo mi. Ach jo, to věčné dojíždění. Zašátrala jsem po své kabelce, popaměti zkontrolovala, zda v ní mám peněženku, a pak jsem vystoupila jako poslední.

Ledový ranní vzduch mě vzpamatoval. Davy lidí mě nesly s sebou k východu z nádraží a já šla jako bez vůle s nimi. Myšlenkami už jsem byla v práci, když vtom mě napadlo, že něco postrádám. Jdu si jako na procházku a - bože, kde mám svoji cestovní tašku s oblečením? No samozřejmě - jak jsem byla při dojezdu rozespalá, zapomněla jsem ji ve vlaku! Obrátila jsem se jako na obrtlíku a metla zpátky tam, kde jsem vystoupila. Vlak nebyl dál, než takových sto metrů. Vagony už byly zcela prázdné, když jsem se do toho svého vrátila. Spěšně jsem kráčela k sedadlu, na kterém jsem ještě před chvílí seděla. Se zděšením jsem zjistila, že někdo si už moji tašku stačil přivlastnit. Projel mnou temný vztek.

Bože, co jsme to za národ? Dvě minuty a zavazadlo vám ukradnou, banda lupičská. S lítostí jsem pomyslela na úplně nové, ještě nepoužité drahé černé punčocháče se vzorkem, které jsem si koupila kvůli svému příteli. Můj oblíbený béžový svetr, který už tolikrát dobře posloužil, erotické prádélko, poslední krabička s antidepresivy, kterou jsem měla. A spousty jiných věcí - jenom taška samotná byla velmi pěkná a měla svoji hodnotu. Sakra!

Ale co když nestojím na správném místě. Pamatuji si dobře, na kterém sedadle a ve kterém vagonu jsem seděla? Co když stojím u špatného sedadla? Chvíli jsem nerozhodně stála a nejistota se ve mně rozrůstala. Pak jsem se rozhodla - raději projdu celý vlak, ať zjistím, jestli jsem se nepřehlédla! Svůj nápad jsem okamžitě začala provádět. Bylo to frustrující, procházet zcela prázdným vlakem. Jedno sedadlo jako druhé a taška nikde!

Šla jsem stále rychleji a moje nervozita vzrůstala. Jistota je jistota, říkala jsem si, když jsem se prodírala spojujícím můstkem do posledního vagonu. Taška nebyla nikde - zato však vagon sebou škubnul a dal se do pohybu! Bože, co teď? Vždyť musím jít do práce! Začala jsem se hrůzou potit a srdce mi bušilo strachy. Jak tohle skončí? Prázdné vagony se s ohlušujícím duněním stále rychleji řítily z města ven. Kolem se míhala předměstská čtvrť, plná nechutně počmáraných nádražních budov, podivně vypadajích zařízení a odstavených vagonů na vedlejších kolejích. Co si počnu?

Naučeným pohybem jsem hmátla do kabelky pro mobil. Musím dát kolegyním vědět, co se mi stalo. Vždyť za chvíli otvíráme prodejnu! Pak jsem zaklela. Na mobilu už byla jen poslední malá čárečka energie a nulový kredit. Bodejť. Včera jsme tak spěchali z hospůdky domů, že jsem si vůbec nevzpomněla na dobití kreditu. Ale riskovat, že nepřijdu do práce, ani o sobě nedat vědět? To nejde. Takhle dobré místo se špatně hledá!

Do psí hrudi, přeci nepojedu až do Aše tím prázdným vlakem, kde na opačné straně sedí jenom strojvedoucí! Zoufale jsem se rozhlédla a zatnula zuby. Není jiného východiska. Hmátla jsem po záchranné brzdě a prudce zatáhla...