¨Můj osud

Když mi bylo pět let ….
Byla jsem u svého strejdy a tety na statku kde mají koně.
Moc si z toho nepamatuji ale to nejhezčí zůstalo v mých vzpomínkách osm let….
Tehdy jsem tam byla se svojí starší sestřičkou Klárkou…

Naše teta nám řekla: „Tak já vám teď dojdu pro koně a vy jsi je vyčistíte.“ a pak dodala:
„Klári, jestli chceš můžeš zkusit si koně i nasedlat“

Mě koníka radši nasedlali, protože jsem byla pětileté pískle, které ještě sedlo ani neuneslo…
Když byli koně připraveni k jízdě, vyjeli jsme na jízdárnu a pak se projít po loukách…

Kůň, na kterém jsem jela já, neměl v lásce psy …A zrovna ten den šla na procházku jedna paní z vesnice, co měla dva velké hafany.
Vůbec jsem netušila, jak se můj kůň může zachovat a protože jsem mu věřila, vůbec jsem se nebála.

Ale najednou se kůň splašil a cválal se mnou přes pole a louky. Cválali jsme dlouho ale já sem se nebála, jen jsem se držela hřívy a byla šťastná….

Teď je mi třináct a na koně jezdím skoro každý víkend a vůbec mi nepřijde divné, že si sama jdu koně vyčistit, osedlat, vyrazím s ním na jízdárnu a tam můžu nacválat nebo naklusat….
Teď už dokonce skáču přes překážky, byla jsem už na dvou závodech - sice bez umístění - ale pocit že na koni už jen nesedím a nevozím se, je krásný. Ráda vzpomínám, na ten den, kdy jsem poprvé seděla na koni a cválala s větrem ve vlasech.

Co kdybych tenkrát necválala?
A co kdybych tenkrát spadla,
Co bych teď asi dělala o víkendech?
Nudila se!!!
Uklízela!!!

Ale díky tomu prvnímu koni jménem Šípatka, se mi vyplnil můj sen…
Kobylka jménem Šaný mě naučila skákat…
A Myšák mě učí jezdit ….

A nevím sice jak dlouho na koních budu jezdit nebo skákat ale vím jistě, že už nikdy nezapomenu to co sem se s koni, u koní a díky koním naučila.