Tvé mateřství je chrám ...

//.... Mít dítě ještě není pojistkou proti opustěnosti .... //

Mateřství je chrám ...,

Vypadala šťastně, když se se mnou před rokem a půl loučila. Byla? Krásná, pro jemný úsměv rudých rtů a malinké vrásky u černých očí, od jejich lesku. Taková jsem nikdy nebyla. "Panenka" . Měla hebkou, bledou pleť, vlasy spletené do ledabylého copu, na mikině nirvánu a na čele napsáno, že chce poznat svět. Pro svůj věk tak nevinná. Ale odhodlaná alespoň zkoušet. Život. A po všech těch večerech být tak strašně dospělá, aniž by ji trápilo, že sedmnáct už jí nikdy nebude ...
a tak dál.
Odcházela s malým batohem bez všech těch jejích nezbytně zbytečných maličkostí, když maminka v kuchyni umírala , odešla bez kytary a bez sbírky balad o lásce. Jako by zapomněla na všechny ty probdělé noci, když byla nemocná a máma kvůli tomu nespala, jako by jí nikdy netekly ty hořko-sladké slzy u těch smutných písní, když prý bylo opět nejhůř. A on ji neměl rád. Nevděčná. Cnvrnkla mě do nosu a řekla, že někdy jsou dny prostě tak krásný, že to nelze vyjádřit žádnými slovy, že to chce zkrátka milovat. Doopravdy. A tak s ním tedy i zmizela...
,
Zanechala školy, přátel, dětství. A čas šel dál.... Občas mi z dálky poslala dopis. Tajně.A já jsem jí věřila každé slovo, že se má dobře. Líp. A chtěla jsem se mít, alespoň jednou a na chvíli, stejně. Popisovala mi jejich byt, co pro jejich spokojenost zařídil. Byl starší a znal všechny mladé holky.A jejich sny. Takovou tu malou skrýš plnou sušených květin a lásky, kde srdce mělo své místo. Blázni. A posílala fotky z těch pohádkových dnů, kdy ji hladíval ve vlasech a objímal a pevně držel v náručí a ona se třásla. Jako v těch románech, co ona četla a já stále čtu. Líbal a sliboval. Záviděla jsem, že jsem oproti ní tak malá. A ten spád něhy mi vháněl do očí slzy. Vždy, když jsem mámě podpírala ramena a vytahovala z obálek sušené sedmikrásky.
,
,
Je bolest, co se otvírá jako tulipán ...,

A pak začala zima a její zprávy se snad kvůli tomu pozdily, s přesností na měsíce. Nechápala jsem ji. Přišla mi tak zlomená, když psala černou tužkou o vzdouvajicích se pohořích a splašeném dvoutepu. Slaná. A já ji neuměla utěšit, protože mi na dítěti z lásky nepřišlo nic špatného. A ona si svůj život takový, jakým byl, vybrala. Chtěla poznat svět. A pak? Ho neuměla unést. Začala jsem kupovat výbavičku a číst o tom, jak se starat o cizí a neosobní poklad. Těšila jsem se. A ona nebyla ani trochu šťastná, protože si neuměla představit, že se bude jeho láska dělit dvěma, v tak černém bytě. A ona už nikdy nebude jen jeho " Panenkou" , příliš mladá matka ...
On to však vyřešil. Za všechny a špatně. Byl starší a prý až příliš starý na výchovu dalšího dítěte. Zbabělý. Odešel. A ona pochopila a nenáviděla. Ne však jeho. Ale sebe a všechny zárodky ve svém těle a na potrat už bylo pozdě, stejně jako na slzy a na lítost. Neznala ho, když mu věřila. A život se jí hroutil.
,
Je polibek, co nikdy nekončí ... ,

Vrátila se domů. Bledší, nemocná, ale přesto o dost bohatší. O toužebně očekávané zkušnosti. Polibky, které nekončily. A co jí teď tak nelítostně bolely. O zklamání z milování všech starších pánů, co šlapali po snech. A mladých dívkách. A já jsem až nyní byla opravdu vděčná za všechny své mrkací panenky, sobecky ... Poprvé. Jsem to byla já, kdo jí pouštěl balady a struny kytar dávno oprášil. V záchvatu, za navrácení iluzí. Aby věřila a měla ráda.To, kvůli čemu čím dál častěji zvracela a máma měla zase důvod nespat.A kruhy pod očima se nám všem zvětšovaly přímou úměrou, s osmým měsícem. Křivdy a slz.
A mně i v tu chvíli přišel život tak krásný, že to ani nejde popsat. Protože, kdo nikdy nebyl dítětem, nemůže být ani dospělým. Pomyslela jsem si, při tom, když seděla schoulená v rohu v kaluži vody a čekala ... na nirvánu ze své mikiny.
,
A vůně, která nikdy nevyčichne ...,

Trpěla na sále pro to malé a pro jeho pět minut slávy, které když ji položili do slabých a zakrvácených rukou, necítila. Zlá. Nedospělá. Vinná. Vzpamatovala se brzo, bolelo ji všechno, jen ne porod.A zatímco se učila, protože nutně právě v těch nejkrásnějších chvílích svého života, kdy potřebovala hlavně cit, chtěla rozum , jsem se starala já, protože jsem viděla něhu a sílu tepla jeho malých ručiček, co hladily mou duši, a taky potřebu. Její dítě, můj syn(ovec).
S párem plavých vlásků a čokoládovýma očima. Milovala jsem. A často jsem brečela na procházkách, když se na mě díval z puntíkatého kočárku, tak nádherně. Bála jsem se totiž, že až jednou pochopí, nebudu mít smysl dál žit. Já hrdá, když mě starší pán nazval děvkou, co má v sedmnácti dítě. Ve skutečnosti je mi totiž jen šestnáct. A tenhle tak roztomilý chlapeček, nahradil mou poslední panenku.
,
Nalitá prsa, vonicí po růžích ...,

Myslela jsem, že se něco změní. Že není třeba prosit o její lásku a zájem. S první její cigaretou v klepajicích se rukách jsem však pochopila, že jeho život bude víc než těžký. Neuměla být matkou. Studovala. A asi to i někam dotáhne, říkal její o dost let starší profesor, co se díval po jejích dlouhých nohách v krátké minisukni. Osud nezměníš, říkala mi smířeně. Když s ním mizela ve dvěřích,
a její dítě hlídala ubrečená maminka se šedivými vlasy, v kuchyni.
,
Bělounká lilie s kapkami krve...,

Rosteš, umíš se tak nádherně smát. A první slovo, které jsi řekl, nebylo překvapivě nic jiného než "máma" a nikdo nebyl udiven, že to bylo adresováno mně. Mám přítele, má tě rád. A hladí tě po vlasech a včera tě naučil tupou voskovkou kreslit slunce, a já jsem cítila něhu.A každý tah. Tak osobně. Tak nepopsatelně jsem byla šťastná a chápala jsem její větu, když odcházela. Někdy je to takový,. Že mé sedmnáctiny oslavíme doma, v klidu, ve třech. Že se Odmítla jsem přátele, diskotéku, ruch. Zestárla jsem. A mám vrásky u černých očí. A touhu, poznat svět z opačného konce.
Měla bych ti poděkovat.
,
Chodidla od bláta ... ,

Jen mě mrzí, že jsi taková. Že když mu rostou zoubky v klidu spíš..že když spadne do bláta, směješ se. Že ho nesnášíš, i protože já ho mám tolik ráda, že ho mám ráda, přestože je tvůj... Osud lze změtit,říkala máma, jenže tys jí vlastně nikdy...neposlouchala!
,

a skvrny rudé ...!

Mrzí mě jeho nechápavé oči a věčně počůrané prostěradlo.