Procházka v dešti

Začalo pršet. Někomu by se mohlo zdát venku nevlídně, ale mně se kapky deště líbí.A právě nyní mám chuť na procházku v dešti. Neodolám a rozběhnu se ven. Ihned mě omyjí slzy z nebes. Vždy, když dopadnou na zem, zazvoní jako rolnička o Vánocích.
Kráčím cestou podél lesa a všímám si, jak se lesknou listy stromů zkropené vlahým deštíkem. I střechy všech obydlí se třpytí jako nejkrásnější diamant. Jen několik diváků přes okno sleduje plačící nebe. Ale nikdo na vlastní kůži nezakusí tu malou spršku jako já. Nikdo nevnímá energii, kterou mi dodává každá kapka. Zaposlouchám se do okolních zvuků
a zanedlouho se skláním nad hudebním nadáním přírody.
Hrobové ticho ruší jen šumění lesa po levé straně cesty. Větřík dotváří mohutný orchestr deště rozehraný korunami stromů. Jako smyslů zbavená se rozletím do nitra lesu, abych si vychutnala úžasný koncert. Za poslechu nebeské hudby se roztančím jako víla na paloučku. Ruce mám vztaženy k nebi a vnímám pocity svěžesti a lehkosti, které mě zaplavují stále víc a víc. Náhle jsem jako peří ptáčka, který se může kamkoli rozlétnout.
Tuším, že v blízkosti lesíka se skrývá potok. Vydám se dál, jako by podél cesty a po několika desítkách metrech uslyším bublající vodu. Jakmile přijdu blíž, spatřím křišťálové vlnky, které naráží na kamenné překážky. Nejspíš je tam někdy vytvořili neznámí návštěvníci lesa. Byli také tak uchváceni jeho krásou jako já?
Při této myšlence si uvědomím, že mi začíná být zima. Vracím se zpět domů. Vlasy mám smáčeny deštěm
a vlní se mi kolem obličeje jako had. Pomalu přestává pršet. Až doma si všimnu, že mezi mraky začíná prosvítat slunce. Trochu mě zamrzí, že už se kolem mě všechno tak neleskne a netřpytí. Ale i sluneční paprsky dokáží vykouzlit příjemnou atmosféru. Přece jen mě na chvíli zlákají ven na zahradu. Lehám si do čerstvě orosené trávy a nechávám se unášet myšlenkami.