Bílé holubice ...

// Žena si občas více váží toho, kdo ji
znásilňuje, než toho, kdo ji zbožňuje //
...

To jste zase vy?

podívala se na něj těma nejkrásnějšíma-uplakanýma očima, které tolik zbožňoval pro jejich skelné střípky, ve kterých se mu odrážela( hynula, když se o ně o samotě řezala) , a tmavou modř nejhlubších a úžasně vlahých tůní, ve kterých pro změnu hynul zcela dobrovolně on- vždyť věděly víc a on měl rád, usmáli se na sebe, ona urovnala krajkovou sukni..a... Jejich osudy zčernaly a srdce náhle ztěžkla, že to zkrátka nešlo jen tak snést. Klepali se. Jako by svět toužil po tom stát se na chvíli nádherným.
Když se na jejich hlavy snášel drobounký déšť, jako když mrkneš a pohladíš. A oni tam na tom špinavém rohu posledních tříd jen tak stáli v zimě , v chladu, v odpadcích, naproti sobě toužili, vzdáleni a všude kolem bylo tolik místa, které nešlo vysvětlit. A čas? Ten se zastavil... když jí vklouzával do dír na laciných punčochách..tak se tam i usadil. Jako slza, co prostě nepostřehneš.
Bylo to bolavý.
Díval se na ni, miloval a mlčel a ona jen řekla: O tomhle pocitu se mi zdálo, když vichr zlomeným a temným dětem pod okny mého bytu nedávno vháněl do očí slzy a ony brečely. Když hledaly kousek citu v těch našich tmavých a prokletých ulicích a mámy byly v nedohlednu. Sténaly,vydělávaly. A mě nás bylo líto. I já byla sama. A tak jsem s těmi malými prosila o tu jistotu a teplo.A byla malou. A možná řeknete, že to byl jen a jen pocit a moc noci a nic víc...asi ano, ale vždyť to všechno přeci k láskám tak neodvratně a neodmyslitelně patří. Nemyslíte?
Políbil ji. A nepřestával. Ani když se cukala, ryla mu nehtem do kůže vzkaz, o tom, že ho prosí.... Líbal ji, jako se líbe malé dítě. Protože jim chtěl pomoci. Stíral jazykem tu zaschlou vrstvu solí z jejich tváří, i když věděl, že ji líbat nesmí. Nemůže! Věřil. Byl silnější a ona se vlastně tolik nebránila. Dávala mu svoji duši a nechtěla ji zpět, byl důkazem její existnce. Plnil ji sen. A ona měla se svým lepším já, ty nejhorší zkušenosti.
A i když přestal, v těch kratičkých chvílich, kdy nabíral dech, držel ji alespoň v náručí. Nebála se, že skončil... Proplétal prsty její dlouhé vlasy, vonicí po víně. A ona se smála, snad proto, že chtěla jednou a naposledy slyšet svůj vlastní smích v ozvěnách, anebo proto, že jen musila přehlušit stud a hlasy ve své hlavě. Že je jí opět krásně, jako tenkrát.... Kdy tu ještě rostly stromy a v lampách šel proud a rodiče tu byli pro ni. A její tělo bylo jenom její.
Bylo to jako když při blues hraješ na flétnu, a v uších ti píská,
hlava se ti točí. Bylo to něco jako láska. Zvrácená a nesvá. .. ale stále tam byla.
Hmatatelná, bylo ticho.
.
Zavřel oči a myslel na to, čím pro něj je... Že je vším. A ona se mu choulila v náručí a dělala totéž. Prsty mu po tváři kroužila slova...a on luštil , že nikdy jeho nebude, protože ani vůni nelze uchopit, přesto by chtěla pocítit zrychlený tlukot jeho srdce na těle. Chtěla by se po všech těch nechutných nocích, poprvé milovat. Teď hned, neslibovat, žít. Pochopit smysl bytí, slova písničky, co poslouchá a k ránu, až prostě BUDE MUSET odejít, že bude konečně odhodlaná zemřít.... Pro něj a sebe. Že je to tak daný, nezměnitelný.
.
A jak to vyslovila, cosi se v ní zachvělo. Jeho dech. Vzal ji do náručí, vynesl nahoru do rádoby bytu, položil ji, jako hadrovou panenku, na zaprášenou matraci a začal ji svlékat, něžně. Tak. Samozřejmě. A pršelo a ty oči! Vpíjel se do ní a ona byla v nebi, protože romantické je to tam, kde si to takové uděláte.A on ji činil šťastnou, byl jediným, kdo si jí všímal. Kdo ji chápal, takovou..
A bylo to celkově smutné, když nemohla nic slibovat,
mohli bychom si začít tykat?....
.
Něha. Leželi spolu a byla jim zima, když je pot studil na nahých ramenou a taky je štípalo cosi tak... nehygienického. A ona se jen plaše podívala po místnosti, nechráněná, a tišeji než tiše řekla, že takový není, že by tu nemohl žít ani kvůli ní. A jí, že nikdo bez domova nepřijme. S láskou. Že se k sobě ani teď nehodí, večery že krásný se s ní nezdaj ...
A on kýval, i když nesouhlasil. A chtěl křičet něco o zbabělcích,
jenže mu nedala šanci. Chtěla vyprávět pohádky. A tak se snažil, vytahoval z rukávů kabátu pohozeného na zemi všechny, co znal. A ona usnula spánkem, dlouhým a léčivým. A po dlouhé době prvním i posledním zároveň. Když se probudila nebylo jiných cest, držela sliby.
x
Nemusel platit, zmizela ...
Protože nebyla dítětem noci, byla ženou. A ženy si občas váží víc toho, kdo je znásilňuje, než toho kdo je zbožňuje...a rády pláčou a dělají na punčochách díry.
...
Žila v ulicích, sténala. A její dítě plakalo, když sněhová vánice mu vháněla slzy do očí..a jeho táta rozčarovaný nad nepochopením činů, lásek a bolestí, se někde na té zaprášené matraci jistě stydí pokaždé,
když tvá holubice vylítá často a častěji k nebi, bez slibů a vír.
když jeho havraní oči v tom malém nedokážou spát ...

Jako by jsi tu byl ty!