Síla okamžiku

„Není třeba se obávat budoucnosti, máš vlastní štěstí ve svých rukách. Záleží jen na tobě, jak se s tímto darem dokážeš vypořádat.“ Miloval jsem vždy svého otce za tato slova. Vzpomínám si, že vždy když ke mně vlídným hlasem promlouval a radil mi, jak se má chovat skutečný muž, chytil mě jednou rukou kolem ramen, snad aby ve mně vzbudil představu, že jsem na dobré cestě se tím mužem stát.
Chodívali jsme spolu na ryby a v němém úžasu vydrželi sledovat hodiny a hodiny klidnou hladinu jezera. Často jsme dlouho mlčeli a přesto jsme si rozuměli. Bylo mi tehdy deset let a prvními nesmělými krůčky jsem, bok po boku se svým otcem, kráčel cestou svého života.
Pamatuji si dobře na první pusu, kterou jsem ve svých čtrnácti letech dostal. Jmenovala se Jana a měla ty nejkrásnější blonďaté vlásky pod sluncem. Sedávali jsme dlouho do noci v parku pod majestátní lípou a povídali si o svých snech a o tom, jak změníme svět, až budeme dospělí. Táta se často zlobíval, když jsem přišel pozdě domů. Pamatuji si, že nikdy nespal. Vždycky jsem ho našel ve stejné pozici ve svém oblíbeném křesle, s knihou v ruce a s káravým pohledem, který jsem tak neměl rád.
Každou neděli brzy ráno jsme chodili s tátou na hřbitov, položit mamince kytičky na hrob. Zemřela hodně mladá, táta mi o ní hodně vyprávěl a já si často pak doma v soukromí prohlížel tátovy fotky z doby, kdy jsem ještě nebyl na světě, kdy ještě táta nosil knír a kdy jeho tvář nezdobily vrásky.
Chodíval jsem se spolužáky za školu a vlastně jsem ani nevěděl proč. Toužil jsem žít život proti pravidlům, která nám nastavují dospělí. Za dva roky, až budu dospělý i já, nebudu se už muset na nic a nikoho ohlížet, sliboval jsem si. Až dokončím gympl, pojedu někam hodně daleko, poznávat svět. Život mi bude ležet u nohou, budu mladý a perspektivní člověk, který přesně ví, co od života chce.
„Jsem na Tebe hrdý“ řekl mi táta, když jsem přišel domů s maturitním vysvědčením v kapse. Stáli jsme proti sobě v předsíni našeho nevelkého panelákového bytu a hleděli si upřeně do očí. Táta mě objal a poplácal mě chlapsky po zádech. „Maminka by na Tebe byla pyšná“ šeptal mi do ucha. Nevěděl jsem, co na to říct. Rychle jsem se doma najedl a vyrazil s kamarády do hospůdky, zapít naši zkoušku z dospělosti.
Cítil jsem se jako nespoutaný pták, kroužící nad krajinou a chystající odletět někam daleko na jih. Daleko za sebou jsme nechal své první krůčky, rozvrzaného houpacího koníka, kterého mi kdysi táta koupil, své dětské představy a touhy, rozhovory o životě, které jsme s otcem vedli za dlouhých zimních večerů.
„Na síle okamžiku je krásné to, že je tak intenzivní právě proto, že každý okamžik svého života prožíváme jen jednou jedinkrát“ odříkával jsem si často otcova slova. Těžký mlžný opar, který zahalil moji mysl a rozostřil vnímání okolního světa se pomalu rozplýval. Slzičky na tváři pomalu zasychaly.
Je mi dvacet tři let, jsem mzdový účetní v jedné menší firmě v našem malém městečku. Sním o romantické lásce a o svítání v horách, které jsem zažil ještě jako malý kluk. Jsem slušný chlap a táta je na mě hrdý. Dobře ví, že ve mně má syna, který si bere k srdci jeho rady. Čtu s chutí všechny ty moudré knihy, v nichž přede mnou otáčely stránky otcovy prsty.
„Tak zase v neděli“ snažím se ze sebe vyloudit milý úsměv. Zamávám lehce tatínkovi na pozdrav a pomalu kráčím po zasněžené pěšince směrem k domovu. Zavírám za sebou vrata hřbitova. Je mrazivé prosincové ráno.