Trojka

Hra na asociace. Má oblíbená. Používám ji jako kompas, když si připadám ztracený. Náhodně zvolím slovo a podvědomí mi ukáže směr. Na stole leží noviny. Zavřu oči a položím prst na osudné slůvko. TŘI. Fantazie se rozjíždí a nevyhnutelně mě vleče k pravdě, k palčivé podstatě problému.
Magické číslo tři. Tři úkoly, nebojím se, tři cesty, volím vždy neprošlapanou, tři princezny, vzal jsem si nejkrásnější, nejchytřejší, nejkouzelnější lhářku. Tři časy. Bezstarostná minulost, trýznivá současnost, nejistá budoucnost. Bolestně ostré hroty trojúhelníku. Manželského. Můj případ. Pěkně děkuju.

Jedno náhodné kliknutí a vyvážená dvojka, párová harmonie zmutovala do obtížného vztahu tří. Chvíle šokujícího poznání bez pocitů. Emoce strnuly, znecitlivěly.
"Miláčku. Miluji Tě. Bylo to moooooc krásné!"
MMM. Jedna, dva, tři...Prásk. Výbuch zběsilé žárlivosti. Chci souboj, smrt. Sok nebo já. Není mi dopřáno chlapské řešení. Z fotky se pubertálně usmívá usmrkánek jen o pár roků starší než náš syn. Nebudu se přece prát s dítětem. Jsem uražen, potupen, znechucen manželčiným výběrem. Co na tom mláděti proboha vidí?

"Co Ti je?"
Ptá se Monika znepokojeně.
"Nic!"
Odseknu a nechávám široké možnosti vysvětlení. Ať si trochu zapřemýšlí. Proč se mám trápit jen já? Milion alternativ a všechny směřují do jednoho bodu. Nevěra. Vím. Nevím. Kolik toho vím...?
Večer tichého napětí, strojené ochoty.
"Není Ti zima? Dáš si víno, nemáš chuť na arašídy? Chceš umýt záda?"
Nejistě vrhá otázky do prostoru.
"Ne, ne, ne, díky."
Odrážím její snaživost štítem z ledu.
Nevydrží to.
"Petře, prosím Tě, řekni, o co jde. To mlčení je strašné."
"Jak dlouho se znáš s Patrikem?"
Vystřelím otázku a dívám se jí přímo do očí.
Musela to čekat celý večer a přesto je zaskočená. Kouká na mě jak uhranutá, rozšířené panenky plné viny a zděšení. Pootevřená ústa váhají s přiznáním. Není v ní odpor, vzdor, jen hrůza z následků prozrazení.
"Neodhlásila ses na skypu, klikl jsem na ikonku a na lištu mi skočil vzkaz, jeden, druhý, třetí..."
Rozbrečela se.
"Petře promiň. Já...Nevím, jak se to mohlo stát...Zamotala jsem se do toho ..."
Je schoulená ve strachu, ponížení, stydí se.
Nemohu vidět jak trpí. Zapomínám na žárlivost, vztek, pochroumané ego. Vezmu jí do náručí. Přitiskne se ke mě, buší jí srdce.
"Miluji Tebe."
Vzlyká a křečovitě se mě drží.
"Skončím to s ním, bez rozloučení, hned."
Neříkám nic, hladím jí po vlasech. Je tak dojemně bezbranná, cítím potřebu chránit jí. Bojím se, že jí ztratím, máme strach oba.

Snaží se zapomenout. Dává mi přehnaně najevo lásku. Krouží stále kolem, připravená splnit mi cokoliv. Jsem její stabilita, domov, otec jejich dětí. Miluje mě hřejivou, klidnou láskou. Při každém pípnutí SMS se však odevzdané, upřímné pokání zkřiví v pokryteckou lež. Zprávy od milence statečně maže bez přečtení, zarudlé tváře ale prozrazují víc než jen rozpačitý stud. Vzpomínky na vášeň nelze potlačit. Zkrásní, ožije vzrušením, rozvoní se medovou sladkostí touhy. Zvráceně čekám na tyto chvilky, kochám se vláčnou ženskostí, probuzenou fantomem zakázaného vztahu. Vztah mučedník, násilně přetnutý v nejlepším, odsouzený k nesmrtelné dokonalosti. Nikdy nebude konfrontován s šedou realitou, vždy zůstane plný intenzity, romantiky, silných prožitků.
"Stýská se Ti po něm, viď?"
Ptám se bez stopy výčitky.
"Ne, vůbec ne."
Utíká sama před sebou.
Je nádherná v odpírané touze. Křehká, zranitelná a krásná jak čerstvě rozkvetlá růže. Odvedu jí do ložnice a zmocním se jí. Dychtivě si beru na co mám právo. Sklízím ovoce, které uzrálo pod cizím sluncem. Báječné milování. Neotřelé, plynulé, neskutečné.
Nasyceně ležíme vedle sebe.
"Co kdybychom to zkusili ve třech?"
Navrhnu do ticha. Několik dnů se zabývám možností vidět Moniku v náručí jiného muže. Láká mě to i odpuzuje. Plus mínus. Silné vzrušení. Perverzita? Možná.
"To myslíš v posteli?"
Ptá se zvědavě i vyděšeně.
"Jo. Rozmysli si to."
Lehce jí políbím na tvář.
Neví. Horečně se zabývá překvapivou myšlenkou. Vnitřně bojuje za ženskou čest. Mít milence je běžné, mít však dva muže najednou...Předsudky, výchova, obava z neznáma se pere s nadějí znovu HO uvidět . Touha rozhodne. Skočí chtivě po nabízené šanci. Celá se rozzáří. Sálá z ní energie. Miluje bez zábran, naplno, mě i Patrika.
"Jsi neuvěřitelný. To jsem nečekala. Tohle by pro mě žádný chlap neudělal."
Jsem zmáčen vlhkými, slanými polibky. Je naprosto šťastná.

Čekám. Ve čtyři máme rande. Všichni tři. Začínám si vyčítat lehkomyslnost. Co jsem to dovolil? To, co dávno probíhalo vskrytu, beze mě, na co by stále myslela. Nedojetý, nekonečný vztah. Zvolil jsem dobře, ať se božský Patrik ukáže, jsem na něho zvědavý.
Monika nervozně pobíhá po bytě, poklízí, připravuje večeři. Obklopuje jí aura vzrušujícího očekávání, lehkých obav, natěšené ženské vůně. S požitkem jí pozoruji.
Čtyři deset. Patrik nikde. Vadí jí to, zpoždění bolí.
Zvonek.
Tak tedy jdeme na to.
"Ahoj, já jsem Petr."
Ujímám se iniciativy. Podávám ruku drobnému studentíkovi, který stydlivě klopí oči. Tiše zamumlá:
" Patrik."
Rychle pohlédne na Moniku, jako dítě žadonící o záchranu.
Manželka ho obejme hřejivým, mateřským úsměvem.
"Tak kluci, dáme si něco k snědku?"
Strojeně se přemisťujeme do kuchyně. Monika porcuje kuře. Sedíme s Patrikem u stolu. Mladík zarytě mlčí a vzdorovitě upírá zrak na desku stolu.
"Studuješ?"
Snažím se uvolnit napjatou atmosféru.
"Ne."
Jednoslabičná odpověď a opět mlčení. Puberťák skrývající rozpaky za nasupený odstup.
"Pracuješ tedy?"
Vyzvídám zdvořile dál.
"Jo."
Rozhovor na úrovni. Mísí se ve mě vztek i pobavení. Jsme to ale trojka...
Jíme bez slov. Zřetelně je slyšet každé cinknutí příboru o talíř.
"Rozděláme víno?"
Ptám se a Monika mě vděčně posílá do sklepa.
Zůstanu chvíli stát na schodech a poslouchám. Živě se spolu baví. Dlouho se neviděli. Nahlédnu nenápadně do pootevřených dveří. Patrik klečí, hlavu v Moničině klíně. Víská ho po vlasech, uklidňuje, vysvětluje. Jak ze svatého obrázku. Napadá mě zlomyslně. Zakašlu. Patrik si rychle sedne na židli. Přistižený uličník.
Rozlévám červené. Ťukáme si. S Monikou jsme už v náladě. Vezmu jí na klín a líbám. Odnáším si jí v náručí do ložnice. Patrik jde poslušně nejistou chůzí za námi. Pomalu manželku svlékám, cítím touhu. Shodím ze sebe šaty a přitisknu se k Monice. Patrik stojí v koutě a neví kam s očima.
"Pojď k nám."
Povzbudím ho. Poslušně přichází a snad by vlezl do postele v riflích. Bože, to je trdlo. Žena si všimne jeho nemotornosti, vyskočí jak laň a chce mu pomoct s oblečením. Mladík se však při prvním dotyku polekaně odtáhne.
"Já...si ještě odskočím."
Zmizí, asi na záchod.
Nečekáme. Vychutnávám si ovíněnou manželku. Zapomínáme na svět, čas. Alkohol uspíšil společné vyvrcholení zvrhlých hrátek ve třech.
"Kde je Patrik?"
Posadí se Monika v náhlém rozpomenutí.
Hledáme ho. V kuchyni, koupelně, obyváku, na záchodě. Milenec se ztratil.
"Boty taky zmizeli."
Oznamuji věcně.
"Prostě vzal roha, zbabělec."
Monika se tváří naštvaně, zklamaně.
Snažím se ovládnout, ale situace je příliš ujetá. Nekontrolovatelně se rozesměju.
"Promiň."
Omlouvám se.
Manželka si mě zpytavě prohlíží. Porovnává nás. Jazýček váhy se přiklání na mou stranu, zkušená mužnost vítězí nad jalovostí hebkého mládí. Uvolňuje se, z tváře jí mizí stín starostí, zátěže. Usmívá se, směje se. Řehníme se jak pominutí.
"Neuvěřitelné číslo.Trojka ve dvou."
Zajíká se Monika.
"Ale užili jsme si to."
Zhodnotím prožitý navečer.
"Jo. Jeden experiment ale stačil.Odteď si vystačíme sami."
Rozhodne vážně a přitulí se unaveně ke mě. Dramata posledních dnů nám dala zabrat. Zkušenost. Poučná. Jsme zase dva. Vyvážená harmonie, párové souznění. Dva spojenci semknutí intimitou blízkosti. Nikoho mezi sebe už nepustíme. Cítíme, víme to oba.