Magda

Sluníčko je prevít, když se dostane zpoza mraku. Ležím si na dece obsypanej popcornem (jasně, máslovej – vím, co je dobrý) a to poťouchlý slunce mi chce asi vypálit oči. Všiml jsem si, že když je přivřu, tak vidím kolem řas duhový kroužky. Ona je zabalená do ručníku,leží na svojí kostkovaný dece a jako symbol letošních prázdnin se její kostkovaná setkává jedním cípem s mojí starou dekou s decentním odérem plísně (na koupaliště bude stačit, řekla babička).
Myslím, že spí. Snažím se jí co možná nejnenápadněji pozorovat. Nespí! …chvilku se neuhlídala a pohnula víčkem… hned jsem se otočil od ní, aby si snad nemyslela, že jí miluju nebo co. Je krásná. Vždycky byla. Vždycky znamená letos i vloni. Jenže to jsem byl ještě malej a holky mě nezajímaly…pátá třída… Tenhle rok jsem se do toho ale obul. Už 14 dní chodím s Magdou, blondýnkou z města, která tu je jako já na prázdninách u svojí babičky. Chodíme spolu. Ráno nakupovat, odpoledne na koupák a večer si děláme ohníček. Řekl bych, že nepotrvá dlouho a dáme si i pusu na pusu. Ale nespěchám – vím dobře, že všechno má svůj čas.
Magda sice pořád dělá, že spí, ale to jí nabrání, aby po mě, když se nedívám, házela kamínky. Jeden mě trefil do ucha a byl asi pěkně velkej, páč to bolelo, až jsem cuknul hlavou. Jinak samozřejmě nedávám nic znát a dělám jakoby nic…ještě aby si nemyslela, že mě to bolelo. Mhouřím si oči do sluníčka, prohlížím ty duhy na řasách, když tu na mě začne lítat pro změnu popcorn… „No holka, to přeháníš..“, říkám si a bleskurychle otevírám láhev s vodou. Liju jí Magdě na záda až ječí. Jo jo, myslím, že to s holkama umím…

…ten den stál za prd už od rána. Pršelo jak blázen, rozbil jsem hrnek (omylem, ale dostal jsem vynadáno jako za stoletou čínskou vázu) a i když jsem jezdil sem a tam mokrou ulicí na kole, Magda ven nepřišla. Bylo mi mokro po těle i v duši. Ne, nebylo to ani deštěm, ani střepama u snídaně.
Věděl jsem, že ona dnes odjíždí. Ona mi dnes odjíždí! Popravdě jsem si nedokázal představit, co bude dál. Co dál bez ní…(nedokázal jsem si ani představit co dál s ní, ale lákalo mě to tisíckrát víc). Naplnila mě beznaděj a k tomu jsem neměl pořád daleko do breku. Krk staženej a slzy nastartovaný. Štvalo mě to – co když mě uvidí, co když s ní budu ještě mluvit? Co si pomyslí? Seděl jsem na verandě a snažil se schovat před lidma. Déšť ubíjel květy divizny a máčel už tak beznadějně promočenou krajinu. Poslouchal jsem z dálky jekot cirkulárky (že se někomu chce v takovým počasí) a dloubal nehtem do hrubě ohoblovanýho trámu.
Do monotónního rytmu pršení a řezání dřeva přibyl zvuk rozstřikovaných louží a hučení motoru škodovky. Měla modrou barvu a zatáčku kolem našeho domu projela svižněji, než to dělávali místňáci.
Je to auto Magdiných rodičů – poznám ho na první pohled. Nedalo mi to a šel jsem se podívat do ulice. Škodovka stála před domem okolo kterýho jsem celý prázdniny kroužil. Sice už jsem měl mokro v levý tenisce, ale musel jsem někam jít. Kdybych se vrátil na verandu, asi bych jenom řval. Prošel jsem vesnicí, došel až k rozcestí a potom do lesa. Asi to nebyl dobrej nápad – všude se mi vracela, na každém místě jsme tu byli spolu. Na místě, kde jsme se večer scházeli byl ještě popel z posledního ohýnku.
Otočil jsem to domů. Byl jsem mokrej až na kůži. V Magdině ulici bylo nezvykle rušno. Modrá škodovka hltala nakládaný batohy, plata vajíček, kompoty i lidi. Zastavil jsem se bezděčně opodál. Ona už seděla uvnitř. Otočila hlavu, podívala se přes dechem zamlžené zadní okno na mě. Krásně. Byla krásná. Vždycky byla.
Sál jsem tam jako hlupák, civěl na ní a se slzama jsem to dávno prohrál. Bílým prstem ještě psala na okno vzkaz a já nemohl jinak, než se přes tenkou průhlednou linku písmen dívat na její zčervenalé oči.
Auto se rozjelo, slzy překonaly déšť, věděl jsem zřetelně, že ji už nikdy neuvidím a z mýho života někdo vytrhnul stránku o první lásce.

…byla první, kéž by i poslední. V paměti hýčkaná, nadosmrti platonicky čistá.

Uplynulo téměř dvacet let. Přes dobrý rady jsem zvenku i zevnitř poznamenanej alkoholem a i horšíma zážitkama. Potřeboval jsem se podepřít, když mi svět dosednul na ramena – kdo se mi diví? Párkrát se to ze mě snažili vypudit, ale sám nevím, jestli chci. Někdy, někdy, když mi všichni falešní z tohohle jedinečně pravýho světa zmizí, když se rozplynou v barevný spektra, stojím znovu za tou škodovkou – ne jako kluk, ale jako předčasně zdevastovanej dospělej – a čtu si její vzkaz v rose okna…poprvé až po dvaceti letech…
Víte, co píše? Neřeknu…listovní tajemství….