Když přijeli, životy nám zničili

Psalo se léto '68. Všichni jsme chodili v kraťasech. Stejně tak i naše matky, který jindy chodily vyparáděný s parukama na hlavě. My, holky, jsme na hlavách nosily roztomilý copy s příšernejma mašlema a kluci tam neměli nic. Bylo nám všem fakt dobře, když jsme z popelnic vyhrabávali krabičky od Lucky Strike, sbírali ze země nedopalky a pokoušeli se je zas kouřit. Žili jsme si ve svym vlastnim světě. Ten zbytek se nás vubec netýkal. Měli jsme i svoje první lásky, některý přišly a odešly, a u někoho zůstaly už napořád. Nějak se toho nešlo zbavit. Bohužel já patřila do tý skupiny lidí, ke který ta láska nikdy nepřišla. Nevim čim to bylo, ale lidi do mě na ulicích normálně vráželi, jak dybych tam vubec nebyla. Div mě nezasedávali na lavičkách v parku, v partě mě jednoduše ignorovali, když jsem něco řikala. Asi jsem patřila mezi ty, jak jim řikal fotr, prostorově nevýrazný. Tenkrát mě to ještě nijak nebralo, ale s postupem času jsem si uvědomovala, že mam vlastně děsně blbej společenskej status. Ale pak jsem jednou potkala Karla. To jsem čekala před obchodem na matku, seděla jsem vedle kol, na kterejch jsme tam přijely. Najednou ke mně přišel.
"Čau kočko, nemáš jedno retko navíc?" Vim jenom, že jsem na něj vyvalila nevěřícně voči, on se zasmál, sedl si vedle mě a dal se se mnou do řeči. Vyptával se jako odkud jsem, kolik mi je. On že je prej z Plzně, prej zdrhá, aby nemusel na vojnu. Měla jsem pocit, že mu musim přijít fakt divná, jak mi ty voči lezly z důlků. Ale teda těšila jsem se, jak ho dovedu partě a představim jim ho jako mýho kámoš. Třeba si mě konečně začnou porádně všímat. Jo no, byla by to fakt bomba. A tak jsem se vykašlala na matku, čapla jsem Káju a táhla ho do parku. No, ani moc překvapeně se netvářil. Asi mě už odhalil. S úsměvem od ucha k uchu jsem vběhla do těch křovíček a tam nikdo. Dost mě to naštvalo, chtěla jsem se pochlubit a oni tam prostě nebyli. Zato Karel vypadal spokojeně. S lehkym úsměvem poslouchal šelest listí, tvář nastavoval slunci. Pak mě zničehonic čapl za ruku. Hrozně jsem se lekla, ale on mě začal uklidňovat, že se nic neděje. Šli jsme si sednout na lavičku. Hrozně dobře se mi s nim v tomhle příšernym horku povídalo. Byl moc fajn, ikdyž bych ho v tý době mohla pomalu brát jako svýho fotra. No dobře, tohle jsem přehnala, ale stejně. Ani Týna se nedrží za ruku s takovejmahle klukama. To ona dycky jen s někym ze třídy.V duchu jsem se modlila, aby se matka po mně moc nesháněla, přece jen tak furt lítaj ňáký ouchylové. Ale s Karlem se mi určitě nic nestane. Jen mi začne bejt zima, která je mi už teď. Všim si, že se třesu, sundal si tu svojí kostkovanou košili a hodil mi jí přes ramena. Vděčně jsem se na něj podivala. Byli jsme tam pořád na tý lavičce, idyž slunce zapadalo. Byl to nejkrásnější západ slunce, kterej jsem kdy viděla, fakt že jo. Teda do tý doby, než jsem si uvědomila, že když zapadá slunce, musí bejt fakt hodně po devátý. Stáhla jsem si Karlovu mikinu a pomalu se zvedala k odchodu. Asi jsem musela vypadat fakt zničeně, protože se na mě Karel povzbudivě usmál, že se uvidíme zejtra prej. A dal mi, světe div se, pusu! Málem jsem mu tam omdlela. Byla to první pusa od nějakýho kluka, pokud nepočítám tátu, a bratrance Pepu, když mi bylo tak pět.
Vubec nevim, jak jsem se dostala domu . Nejspíš jsem tam dpolula po nějakym růžovym oparu asi lásky. Byl to fakt skvělej večer, matčiny přednášky o tom, kde jsem krucifix byla, jsem pouštěla jednim uchem tam a druhym ven. Snad poprvý v životě jsem se fakt těšila do postele. Chtěla jsem vzpomínat na ten dnešní večer, jak foukal vlahej větřík, slunce zapadalo, a my tam vedle sebe tak seděli. Po dlouhý době se mi dokonce zdál sen. Akorát se nějak nedozdál. Probudil mě křik našich, asi se hádali a házeli po sobě nějaký krámy, protože byl v bytě děsnej rambajs. Šla jsem se teda kouknout, co se děje. Všude se válely tašky, naši pobíhali po kuchyni a balili. Asi jsem se nějak nevědomky zeptala, co se děje, protože ke mně přiskočil fotr a hodil po mně tašku. "Přijeli Rusáci! Okamžitě se sbal!" Nevěřícně jsem na něj vytřeštila oči. Dyť bylo třičtvrtě na šest. Eště byla půlnoc. Ale oni si prostě nedali říct, tak jsem se sebrala a s těžkym srdcem začala balit krámy. Nestihla jsem dobalit. Naši mě vyhnali z pokoje do našeho slavnýho trabanta, zatroubili na ty sousedy, kerý tam eště zbyli a jeli jsme. Jeli jsme pryč, nevěděli jsme kam. Všude stály ty posraný ruský tanky, kolem nich se hašteřili vojáci. Srdce se mi zastavilo a puklo, dyž jsem viděla Karla, jak tam stojí u stojanu na kola, u kterýho jsme se potkali. Na tváři ten jeho úsměv, jen byl teď ňákej smutnej. Snažila jsem se vrýt si do paměti tu jeho tvář. A tvář těch pár lidí, který jsem z auta zahlídla, jak se poflakujou v parku a skrze keře nenápadně sledujou vojáky. Měla jsem z toho všeho ňák mokrou tvář...