Volební vítězství

Volební vítězství

Čtrnáctiletá Ester objevila mezi volebními lístky ve schránce tajemnou obálku bez označení adresáta. Vypadla z ní fotografie rozesmáté dvojice na řetízkovém kolotoči: hezký romský mládenec přitahuje k sobě něžnou blondýnku a z tváří obou sálá štěstí.

Ester v nich ohromeně poznává kluka, s kterým se párkrát tajně sešla, a svou spolužačku Věru.

V beznadějném puberťáckém smutku, že jí Aram zahejbá, se rozbrečela. Nejdřív chtěla fotku roztrhat. Pak ji ale napadlo zjistit, kdo je původce té fotky a zda ji chtěl zarmoutit. Nebo dala fotku do schránky Věra? Či sám Aram se s ní chtěl takhle rozejít?

Fakt je, že do jejich paneláku se dostane každý, i když se vchod zamyká. Tuhle jim někdo odšrouboval ze schránky mosaznou jmenovku. Táta se naštval, svedl to na cikány, a na místo ukradené vizitky přilepil na schránku papírovou cedulku s nápisem: Mojžíš Roubíček, gadža.

Mamka se zlobila, že teď jim ti kluci vymlátí celou schránku. Kupodivu takto upravená vizitka nikomu nevadila. Naopak. Táta se doma chlubil, jak ho teď ti kluci cikánští uctivě zdraví.

Nebo tu obálku někdo poslal tátovi? To by tam ale vhodili Esterčinu fotografii s Aramem! Esterka zrudla při pomyšlení, že by taková tofka existovala.

Musí vyzkoušet, co taková fotka udělá s tátou. Vyhledala čistou obálku, vložila do ní fotografii, zalepila ji – a znovu vhodila do jejich schránky i s volebními lístky a ostatní poštou.

Otec se vrátil z práce dřív než maminka. Nejdřív s Ester posvačil, a potom se usadil s došlou korespondencí ke svému pracovnímu stolu.

Ester nechala dveře svého pokojíku otevřené. Za chvíli slyší tátu: „Esterko, pojď sem! Není tahle holka Cvekničovic Věra?“ Ester se přiloudala a potvrdila Věřinu totožnost.

„To jsem blázen,“ rozvažuje táta nahlas. „Nechali jsme kvůli fotografické soutěži na Obecním úřadě hned u vchodu schránku jako hrom, a oni mi to nosí do baráku.“ Obrací fotku v rukou a hubuje, že není nijak označená, ani podepsaná… „Přitom,“ povídá, „je to moc pěkná fotka! Podívej se, jak je tady ten týpek dobře vystiženej… já bych ten snímek rád zařadil do soutěže! Víš co? Jdi se zeptat Cvekničové, kdo to fotil!“

„Já nejdu, táto,“ zalekla se Ester. „co když si Věra bude myslet, že jdu rodičům žalovat, že je na fotce s cikánem!“

Táta se s potěšením podíval na Ester a řekl, že je chytrá holka. Ani ho nenapadlo vyptávat se, zda nezná toho cikána. Ester si oddechla.

„Víš, co udělám?“ rozhodl se táta. „Normálně přidělím té fotce číslo a přijde na soutěžní nástěnku s ostatními… Ale víš, co si myslím, Esterko? Že tahle fotka má mnohem větší šanci vyhrát v naší soutěži než ten vořech, cos´ ho vyfotila za plotem?“

Ester se uraženě hájila, že za plotem se pes špatně fotí. Kdyby směla mít vlastního pejska, třeba kokršpaněla, to by táta koukal, jaké by měla fotky!

„Ty máš dneska nějak moc rozumu,“ brání se otec. Ale zdá se, že se ani nezlobí. A Esterka má dojem, že ani ji samu už Aramova nevěra tolik nebolí. Umínila si, že se mu bude vyhýbat a na žádnou schůzku už s tím zrádcem nepůjde.

Za týden se na velké nástěnce vestibulu na Obecním úřadě objevilo přes čtyřicet soutěžních fotografií na téma Výjevy z našeho města před volbami do Senátu. Všechny snímky byly označeny čísly a občané přicházející k volbám byli vyzváni, aby do schránky pod nástěnkou vhazovali lístky s číslem svého fotografa-favorita.

O soutěž byl velký zájem. Jednoznačně, s velkou převahou zvítězil snímek, na němž rozesmátý snědý mládenec natahuje ruku po žákyni Základní školy Pod Paťankou.

Porota vyvěsila na nástěnku tento verdikt:
První místo a hlavní cenu – digitální fotoaparát – získává snímek č. 37, označený názvem Radost ze života.

Protože se nikdo nepřihlásil, věnuje místní zastupitelstvo výhru fotografickému kroužku Základní školy Pod Paťankou a ta bude tak k dispozici nadějným mladým fotografům našeho města.

Volby měly tentokrát nečekaně vysokou účast. Dostavili se i všichni Romové, kteří jindy o podobné akce neměli zájem. Na výzvu starosty přijel i redaktor krajských novin Jednotná fronta. Napsal o průběhu voleb v obci úvodník na celou první stránku. Pochvalně v něm vylíčil práci místního zastupitelstva a učitelského sboru Základní školy Pod Paťankou v oblasti výchovy proti rasové nesnášenlivosti a diskriminaci Romů. Úvodník byl dekorován vítězným snímkem soutěže na počest voleb Radost ze života.

Otec Věry Cvekničové, povoláním řidič, se o článku a fotografii na titulní straně Jednotné fronty dověděl až od cestujících, svých klientů. Jeden z nich mu řekl: „Kamaráde, ta tvoje holka je vyfocená v tisku s tím cikánem, co ti tenkrát opilej zdemoloval zadní sedadlo v autobuse!“

Doruda rozpálený vzteky přišel domů a udělal to, co už dávno ne. Přehnul dceru přes koleno a napráskal jí na zadek. A uložil jí čtrnáct dní domácího vězení.

Ester Roubíčkovou naopak po vyhlášení volebních výsledku čekalo doma překvapení: otec přivezl z útulku kokršpaněla a přesvědčil manželku, že na chov psů v paneláku totálně změnil názor. Dítěti se musí dopřát nějaká radost! Zvířecí kamarád, aby se adolescent měl o koho starat a vyplnil tak volný čas… „Tenhle pes,“ dodal, „absolutně vůbec neštěká.“

Nejvíce prospěl snímek Aramovi. Výtisk Jednotné fronty s fotografií sličného mladíka se náhodně dostal na stůl ředitelky reklamní agentury, a ta nabídla absolventu základní školy lukrativní uplatnění – jeho fotogenická tvář a atletická figura se pak objevovaly na letáčcích propagujících pánské kosmetické prostředky a spodní prádlo.

Dá se říci, že obec nakonec mohla být na svého spoluobčana pyšná.

V redakci novin Jednotná fronta na slavnostním rautu se pak starosta zeptal autora článku: „Jak jste přišel na ten skvělý volební trik?“ Autor se usmál a pravil: „To bych si ponechal jako tajemství do dalších voleb, ve kterých chci kandidovat.“