Život boty

Sním či bdím, je to sen? Není! Jak ráda bych ještě chvíli spala. "Au, kam mě to zase táhneš?" zeptám se ospale. Není tady chvilka klidu. Jen začnu dřímat, už abych zase šla. Nedá se nic dělat! Jeho prsty citím na svém jazyku. Někdo se do mne dobývá, také cítím jakýsi zápach. Ano, je to můj pán a já jeho věrná zimní bota. Už mě zase tahá z botníku! "Kampak si dneska spolu asi vyrazíme? Doufám, že né daleko." Nějak se dnes necítím ve své kůži.
A jdeme. Jé, toto studí, napadl nový sníh a ta sůl, to zase budu vypadat! Tohle počasí nemám vůbec ráda. Je mi zima, sůl mě štípe do očí. To se nedá vydržet.
Jak já závidím sandálům. Hezky si v létě vyšlapují po chodníku, sluníčko jim pěkně hřeje, ptáčci zpívají a pánovy nohy se v nich nepaří. Ale tahle břečka, kdo by mi to záviděl. Snad jen blázen!
Minuli jsme poštu, teď i hospodu "U Kulaka". "Kam to asi dneska bude?" A hele, má novou přítelkyni. Proto mě včera přes hodinu kartáčem drbal na zádech!
"Hurá, jde se do kina," těším se. Zhasli světlo. Romantika není nic pro mě. Klíží se mi oči. Usínám!