Je to lež? je to nenávist?

I can't take it anymore.

Už to nedokážu, jsem příliš slabá, příliš zraněná tou tvou ničivou silou. Pomalu, ale jistě mě pohlcuje černočerná tma, jež drásá mé doposud silné vnitřní já. Mé nervy byly dříve z oceli, nyní je drží pouze tenká vlákna, která se div nerozpadají. Jakto? To tvá ničivá síla, ta síla odrážející se z tvých krutých slov, ta mě ničí. Ale ačkoliv si připadám na pokraji svých sil, instinktivě bojuji dál - a budu až do posledního dechu.
Pamatuj, to ty jsi mne stvořil. Stvořil jsi monstrum, jakým sám jsi, nediv se tedy, že proti tobě bojuji. Je to válka trvající už dvanáct let, je tvrdší, silnější. A já sílím s ní, ačkoliv již padám do hlubin zapomnění. Tvé rány jsou už opotřebované, známé, přesto mě stále přesně zasahují - protože slábnu uvnitř.
Zevnějšek je tvrdý jak kámen, když křičím, když ti svými slovy působím muka, zároveň se sama zahubuji, avšak i má záhuba mi dává pocit vítězství. Jak ironické.
Znovu jsi přestřelil, ale podle tebe za to mohu já! Já! Ta, která se po celé roky jen brání a zuřivě ti vrací údery! A co jiného mám tedy dělat? Vzdát se a nechat se ubít? Nikdy! A moc dobře to víš. Protože jsi mne přeci stvořil, ale nikdy tě nenapadlo, že z roztomilé bojácné holčičky brzy vyroste dívka běsnící po pomstě, dívka, která se bude mstít své vlastní krvi.
Ale tatínku, jsem mrcha a jsem na to kurva pyšná!
Protože jedině jako monstrum se ti mohu ubránit a nezemřít hned...
Však uvidíme, kdo vyhraje tuhle válku.
Pokud mě doženeš do blázince, vyhrál jsi... Pokud já tebe zničím, jsem vítěz já.
Ale tatínku, uvědom si, že sis začal s nesprávným člověkem.
Budu se tvrdě mstít a nakonec sám uznáš, že jsi stvořil ďáblovu dceru, ne andělíčka.
Tak už si kurva uvědom, že moje slova nejsou lží, ale pravdou.
Nenávidím tě, zkurvysynu!