Začarovaný kruh jmen

Začarovaný kruh jmen

Nevím jestli se někomu stává to co mě a už vůbec nevím jestli je to čistě náhoda a nebo prostě osud.Jak jinak si vysvětlit, že vždy když se mi začne líbit nějaký kluk, tak se najednou všude kolem objeví spousta dalších. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, protože jak se říká, zamilovanost z nás vyzařuje na kilometry daleko, ale jak si vysvětlíte to, že se všichni jmenují jménem naprosto stejně? Třeba kdysi tu byl Tomáš, najednou kolem mne byla spousta Tomášů. Hmmm. Zvláštní náhoda, říkala jsem si tenkrát. Podruhé přišlo na řadu jméno Jirka, tady bylo zajímavé nejen to, že najednou jich kolem mne bylo zase hafo, ale zároveň i to, že kamarádka se chvíli před mým seznámením s ,,mým“ Jirkou, rozešla-(myslím že se to tak dá nazvat)s klukem, který se tež jmenoval Jirka, takže rázem jsme řešili ,,jejího“ a ,,mého“ Jirku. Máme tu další shodu jmen. Zanedlouho jsem se přestěhovala i s rodinou do Ostravy. Vidina nového začátku mě fascinovala a zároveň se mi tak trochu splnil i dávný dětský sen, kterým bylo přestěhovat se někam daleko, začít znovu poznávat nové lidi, budovat si novou pověst atd.. Asi jsem divná. První minuty v nové škole a v nové třídě byli opravdu zajímavé, první co jsem slyšela byla v té době moje nejoblíbenější písnička. Zpíval ji můj nový spolužák-Honza.Toto jméno si do budoucna zapamatujte.To ale ještě předbíhám. Mimo něj mne zaujal ještě jeden spolužák. Po pár okamžicích v nové třídě jsem zjistila, že se jmenuje Jirka. Náhoda nebo osud? Zpočátku se Jirka zdál jako fajn kluk a super kámoš. Opravdu jen kámoš, protože od lidí s povahou jako byl on, si radši udržuji odstup. Náladový, cholerický a ke všemu děvkař. Do budoucna ne zrovna dobré vyhlídky. Nicméně za pár měsíců jsem zjistila, že Honza -onen zpěvák z prvního dne, vůbec není takový jak na první pohled vypadal a z namyšleného borce, se vyklubal zábavný a zároveň i hodný kluk. Zároveň i takový, pro které mám slabost. Černovlasý s hlubokýma hnědýma očima, dolíčkem v bradě a ještě ke všemu nádherně zpívá a hraje na kytaru. Bohužel, tento příběh byl u konce ještě dříve než vůbec stačil začít. Nevím kdo byl na vině. Jestli já, díky mé ostýchavosti a stydlivosti a nebo on, tím že si neustále udržoval a udržuje odstup. Možná byly na vině i dva měsíce prázdnin, kdy jsme se neviděli. Popravdě, mně se také povedlo zapomenout. Prázdniny jsem si užila a to doslovně tak, že jsem se doma zastavila asi tak na pět dnů z celých prázdnin. Jejich převážnou část jsem strávila u tety. A tady začíná další příběh. U tety totiž trávil prázdniny i její nevlastní osmnáctiletý syn Honza, ano zase tu je další Honza. Když pomlčím o onom dolíčku v bradě, hnědých očích, tmavých vlasech a vysportované postavě, tak vlastně ani ničím moc zajímavý nebyl až na to, že byl zatraceně hezký, bohužel pro mě i šťastně zadaný. Už dlouho mám pocit, že ve vztazích se mi prostě lepí smůla na paty a asi na tom něco bude.
Začal nový školní rok a s tím pro mě, jako absolventa základní školy i nový začátek v podobě střední školy. Z prázdninového poklidného tempa jsem se najednou dostala do tempa zběsilého a ne jednou jsem si připadala jako běžec nikdy nekončícího maratonu. Přeci jen se mi do toho maratonu ale opět vloudil kluk. Můžete hádat jak se jmenoval. Ano opět tu máme dalšího Honzu. To už ale opravdu nemůže být náhoda, nemyslíte? Ale jestli je to náhoda tak neskutečně hezká, protože nejen že má mnou tolik zbožňované rysy, jako je dolíček na bradě, hnědá očka, tmavé a polodlouhé vlasy.Ale zároveň je to povahově pravý rak. Víte co se říká, vrána k vráně sedá.Navíc opět začínám nabývat dojmu, že hodní a pozorní kluci ještě nevymřeli. Protože bych vám přála číst ty nádherné zprávy. Plné pošťuchování, škádlení, dvojsmyslů,romantiky a kdo ví čeho ještě. Prostě všeho, co my raci potřebujeme k tomu, abychom byli spokojení.

Tak nám držte palce a zároveń můžete psát postřehy, co si o tom myslíte. Byla to vše jen náhoda a nebo skutečně zapracoval osud. Ale jestli to byl skutečně osud, co mi tím chtěl říct nebo naznačit?