Zpověď

Sedím v knaipě, poslouchám. Je nádhernej den. Dnes. Byl i včera. Klopím chlazené pivčo, poslouchám.
Vraždím rodinu. Neprotlačil jsem smlouvu. Firma krachuje, nevíme, co bude zítra. Musí mě doma nenávidět. Však víš. Budu dělat i noční, snad v pekárně. A kde je láska? V křečích, němá cokoliv už mi říct, spící u televize. Měl jsem se rád, leč přiznávám, nemůžu se na sebe byť jen podívat. Jak rád bych koupil řasenku, kabátek, spodničku, květy. Tu nutnost všední snad pro každýho, od támhle těch na vrchu až po socky. Prý. Pro mé milé doma tak dvouroční záležitost. Zvykli si. Doma. Jsou zlatí, ale já už nějak rezivým. Ještě se pokusím holky svý vypravit, pryč. Do Brna? Do Prahy? Do betonu. Mohou se vrátit, ve štěstí jim bránit nebudu. Doma. Sami? Sám. Vést se jen tak za ruku, povídat si, skáknout na zmrzku, s manželem, co sám sebe si už neváží? Co neprohrál bitvu, ale srdcí válku. Jak rád bych to svý vyvrh, zakopal, spálil, z rodnýho listu vymazal. A nahradil jiným, lepším, než jsem já. A to se tvářím, že bude líp, že dostat občas přes rypák životu že nevadí. Nevadí! Nekradu, nesmilním, neloupím, nejsem vrah. Och! Co to říkám? Zabíjím, loupím, dvě lože odděleny, a i ty jsem ještě dál od sebe potáh. Vím, že vydržíš čekat, pohádko mládí. Až budu stár, prochlastanej chlap senilní, budu vzpomínat jen na to krásný. Jen aby bylo na co, nač a s kým. Nu, a vidíš synku? Zbyla mi jen ta fotka na prádelníku. Svině vydržej žít o to déle, držej se zuby nehty, jako šišky u prdele, co omezujou jít na prkno s čistým štítem. Ať měl rád, posral vše, kralevic, co nebylo mu lážo plážo mít tohle všechno u....., však víš kde. Bratře, prosím, přebalíš mne? Ať už mohu v klidu jít? Kam? Vždyť víš. Ty to víš. Přinést růže za prádelník.
Je slunce a je krásně. Nalévám další, trochu chladne. Vstávám a podávám "MU", podprdelník...