Narostla mi křídla!

Jako každý všední den jsem i tohle pochmurné podzimní ráno mířila do školy. Neměla jsem to tam příliš ráda, ale co jsem mohla jiného dělat. Sednout si někde v parku na lavičku, přemýšlet a pozorovat kolemjdoucí? To jsem mohla i ve školní budově. Procházela jsem stejnou cestou jako už celých deset let předtím. Skoro nic se nezměnilo. Proto jsem ani moc nevnímala své okolí. Znala jsem ho až příliš dobře na to, aby mě mohlo něčím zaujmout či dokonce nadchnout. To ne.
Jediné, čeho jsem si všímala, byly zvuky okolí. Přecházela jsem přes onen přechod tolikrát, že jsem už dávno poznala vzdálenost a rychlost auta jen podle hlasitosti jeho motoru. Nikdy jsem se nerozhlížela, nebylo to prostě zapotřebí.
Ještě jsem nebyla z domova ani deset minut, a už jsem přemýšlela nad domácím úkolem z fyziky. Fyzika mi nikdy nijak zvlášť nešla, proto jsem si nebyla jistá, zda jsem ho vypracovala správně. Fajn, přiznám se, nikdy mě to ani nebavilo. Ale rozhodla jsem se na sobě zapracovat. Přesto to ale mělo jeden háček, a to sice ten, že jsem tomu opravdu nerozuměla.
Rodiče jsem o pomoc požádat nemohla, otec se od nás před pěti lety odstěhoval, když se s matkou po četných hádkách kvůli jeho alkoholismu a agresivitě rozvedli. A matka? S její hlavou bych nedokázala nikdy nic. Možná se jí jen nechtělo stejně jako mě, možná byla opravdu tak hloupá. Kdo ví. V úvahu by přicházel snad jedině můj starší bratr. Kdyby nestudoval vysokou školu několik desítek kilometrů ode mě. I tak jsem ale stále viděla určitou podobu s matkou. Nikdy mi nic nedokázal vysvětlit opravdu pořádně, abych to pochopila. Ale snažil se, což ho před mýma očima povyšovalo.
Tudíž jsem mohla spoléhat jen na svoje spolužáky. Jenže těm se povětšinou taky do úkolů moc nechtělo a většinu dobrých známek získávali podvodem. Neříkám, že jsem mezi ně nepatřila. Byla jsem jen znatelně opatrnější a nikdy jsem nedopustila, aby na mě padl jen stín pochybností. Celý svůj život jsem se snažila jednat inteligentněji než většina ostatních. Zřejmě se mi to i dařilo, protože při dospívání jsem zjistila, kolik lidí mnou opovrhuje. Nebo jsem možná byla jen divná.
Pravda, divná jsem byla. Z jakého důvodu? Dohnalo mě k tomu okolí a povaha. Když se dnes ohlédnu zpátky, chce se mi plakat. Nechci vzpomínat na tu malou, drzou, a přece velice plachou holčičku. A jestli jsem byla divná i při dospívání? Těžko říct. Možná ano. Pro arogantní lidi, kteří prostě nerozumí člověku, který přemýšlí o věcech do větší hloubky.
Rozrazila jsem dveře do školy a zamířila ke skříňce. Neadresně jsem pozdravila pár mých přátel z nižších ročníků. Každý mi halasně a zvesela odpověděl. Usmála jsem se. Nevím, proč mě měli tolik rádi. Možná proto, že jsem se k nim chovala mile a přátelsky. Nevěděli zhola nic o mé minulosti a proto jsem věděla, že se s nimi můžu bavit bez větších problémů. Občas se ale něco ve mně vzepřelo a mě přepadl úzkostný pocit, že jejich úcta ke mně pochází jen z uvědomění, že jsem z vyššího ročníku a oni si tak připadají starší, důležitější. A co pak, až sami zjistí, že jsou to oni, kdo je obdivován? V těch chvílích jsem si připadala tak sama.
Vyučování začalo. A fyzika? Co k tomu říci. Prostě jsem to nepochopila. A nepochopím to ani příště. Nepochopím to nikdy. Profesorka zase měla nějakou poznámku. Vždycky si nějakou najde. Vždycky si najde nějaký důvod, aby někoho mučila. Proč mě? To se asi nikdy nedozvím. Hlavou se mi míhaly myšlenky na nezdvořilou odpověď. Pořád dokola a dokola. Chtělo to ven. Ani už vlastně nevím. Snad jsem jí něco opravdu řekla. Už to nemůžu s určitostí říct, nepamatuji se. Tolikrát jsem si snad jen kvůli tomuto předmětu říkala, zda bylo přírodovědné gymnázium tou nejlepší volbou. Ale já to prostě při vyplňování přihlášky cítila jinak. Už jsou to přece jen čtyři roky, a za tu dobu se změnilo hodně. Především já sama.

-“Narostla mi křídla...“-

Kde jsem to jen slyšela? Tak jednoduchá věta a přitom tak významově obsáhlá. Nemohla jsem si vzpomenout. S určitostí vím jen to, že mě nesmírně zaujala. Ani nevím proč. Mohla jsem si ji spojit s čímkoliv jsem chtěla. Mohla jsem si k ní přiřadit úplně jakýkoliv význam. Ale mě napadla jedině smrt. Proč? Snad jen, že andělé mají křídla.

Den ale pokračoval. Angličtinou. Oznámkovaná písemka dopadla na moji lavici skoro tak hlasitě jako kámen. Můj zrak padl na zámku, ihned poté na procenta úspěšnosti. Pocítila jsem vztek, doprovázený studem. O jedno procento mi utekla lepší známka. Ale já byla zvyklá. Nebylo to totiž poprvé. Ale jak se z toho vymotat a zajistit si lepší prospěch, jsem prostě nevěděla. Nedokázala jsem to.
Ostatně tento předmět odrážel celý můj dosavadní život. Vždy mi vše uteklo jen o kousek. Nikdy jsem nedokázala nic pořádného, ale věděla jsem, že vždy stačil jen malý krůček a byla bych dnes úplně jinde. Možná bych byla lepší, možná ne. Možná byl lepší tenhle život. Nešlo ale určit v čem. Snad bych se tolik nestyděla za své vzpomínky, za svoji minulost. Byla bych na ni pyšná? To už se nikdy nedozvím. Nemusím používat slovíčko „asi“. Prostě se to nedozvím.

-“Narostla mi křídla...“-

Moje myšlenky nad touto větou by se daly přirovnat k posedlosti. Viděla jsem ji stále před sebou, jako na papíře, a postupně jsem si k ní v hlavě přiřazovala jednotlivé myšlenky a významy. Úplně celou mě to pohltilo. Nemohla jsem myslet na nic jiného, nevím, co jsme ten den probírali, nevím, jestli mi někdo něco říkal. Nevnímala jsem své okolí a bylo mi skvěle. Zároveň však jako bych upadala do deprese a nořila se hlouběji a hlouběji do jejích temných zákoutí plných beznaděje a zoufalství. A pak mě napadlo něco naprosto spontánního. Když jsem si sečetla všechno to zlé v mém životě, řekla jsem si, jak by asi bylo krásné, kdyby ta křídla narostla mně.
Na oběd jsem nešla. Neměla jsem zrovna chuť na jídlo, čekalo mě něco důležitějšího. Něco mnohem důležitějšího. U skříněk se ze všech stran ozvaly pozdravy. Nižším ročníkům už tedy také skončilo vyučování. Usmála jsem se na všechny okolo a pečlivě si upravila svetr. Přehodila si tašku přes rameno a vyšla ze školy. Vyšla jsem vstříc něčemu novému, neznámému. A tolik jsem to chtěla konečně poznat. Vždy jsem byla trochu impulsivní, a tohle jsem možná přehnala, ale nebyl čas o tom přemýšlet. Zbývala mi už jen cesta domů.
Ale já měla v úmyslu něco úplně jiného. Došla jsem k přechodu, který jsem tak důvěrně znala. Bylo zataženo a hustě pršelo, takže viditelnost byla horší a auta musela mít rozsvícená světla. Pečlivě jsem si prohlédla několik projíždějících aut. Potom jsem zavřela oči a zvedla obličej k nebi. Na tvář mi dopadaly miliony dešťových kapek a já si to užívala. Vždy jsem milovala vodu a déšť ze všeho nejvíc.
Dlouho nic nejelo, ale já stále zarputile stála na chodníku a pozorně poslouchala. Byla jsem už promáčená na kost, když jsem konečně zaslechla zvuk motoru. Otevřela jsem oči, naposledy jsem trošku zaváhala, a potom jsem rozhodně vkročila do silnice.
Uslyšela jsem zatroubení a skřípění brzd, spatřila rychle se přibližující světla auta, jež se na mokré vozovce houpala ze strany na stranu, jak se řidič snažil zastavit. Nějak to nešlo. Byla jsem celá ztuhlá, nemohla jsem se ani hnout, i když zimou to nebylo. Měla jsem pocit, že jsem zahlédla řidičův obličej, jeho oči. A tehdy mě konečně, konečně zachvátil strach. Konečně se mě zmocnila panika, skoro jsem nedýchala. Potom už celým mým tělem prostupovala jen jakási tupá apatie. Zajímavé, co může člověk během pouhých pár vteřin pocítit. Zavřela jsem oči a zakrátko pocítila prudkou bolest. Hlava, hrudník, ruce, nohy, do všeho jako by mi bodaly doběla rozžhavené nože. Potom mě obklopila tma...
Za nějakou chvíli jsem opět začala vnímat zvuky. Bylo to houkání. Necítila jsem už žádnou bolest, ale jako bych to ani nebyla já. Necítila jsem už ani zem, na které jsem určitě ležela. Otevřela jsem oči.
Spatřila jsem policejní auto a sanitku. I auto, jemuž jsem vběhla pod kola, a také vyděšeného řidiče. Policisty a záchranáře s nosítky. Spatřila jsem také svoje tělo, leželo v krvi a připadalo mi podivně cizí, jako bych na zemi pod sebou viděla šestnáctiletou dívku, kterou jsem znala jen od vidění. Ale já měla radost. Povedlo se mi to. Narostla mi křídla!