Lauřina neděle

„Už jsem Ti několikrát říkala, jestli bys byl tak hodnej a uklidil tu hloupou motorku do garáže!
Od tý doby co se zabil Dan se na to fakt nemůžu dívat.“
Laury hlas zněl naléhavě. Ale byl to hlavně můj kámoš a když se před pěti lety zabil na motorce, tak ho Laura ani pořádně neznala. Byl jsem s ní tehdy sotva pár tejdnů. Tenkrát jsem byl u něj, když rozmlácenej na silnici naposledy vydechl a s ním se z celý naší party vytratilo i něco co nás všechny spojovalo – už to zkrátka nebylo nikdy jako dřív.
Ještě dlouho potom, kdykoli jsem zavřel oči, byl tam on – jak tam leží, divně nafouknutej a po kupě ho drží jen kožená kombinéza. Nešlo to ničím vymazat, stejně jako ten zvláštní zápach z toho místa - pořád jsem ho cejtil...
Tak ať mi sakra Laura neříká nic o Danovi!!!
„Nezačínej s tím zas – fakt na to nemám náladu“ Procedil jsem mezi zubama, že mě jen s těží mohla slyšet.
Ale co – však už tenkrát prskala kvůli motorkám – mohl jsem s tím počítat, ale já to ignoroval.
Měla z nich strach což jsem nechápal. Myslel jsem, že si jí vychovám a někde tam uvnitř v ní to zlomím. Byla tak mladá a já tak blbej. Nevěděl jsem že to nejde...
Naše klukovský dovolený na motorkách – to byl pokaždý jeden velkej tah na dvou kolech.
A hlavně zažitej rituál , rok co rok. Kdyby nebylo tý podělaný bouračky mohlo to bejt fajn až do teď. SAKRA!!!
Ale od tý doby se toho hodně změnilo.... Laura si už na motorku za mě nikdy nesedla. Vlastně na ně začala bejt ještě víc alergická a někdy úplně hysterčí. Nikdy nevynechá příležitost a když to jen trochu jde, snaží se mi znechutit cokoli co je s motorkama jakkoli spojený. Ví ale, že nemá šanci – je to věc, který se nikdy nevzdám. Poslední dobou jezdím většinou sám a ani mi to nevadí – naopak - krásně mi to čistí hlavu. Taky proto jsem se smířil s tím, že kluci z bejvalý party jsou už většinou záprdkové co nevytáhnou paty z baráku a podlehli nikdy nekončícímu vylepšování svých příbytků, věčnýmu courání s manželkama po hypermarketech a civění na telenovely... V tomhe je Laura naštěstí úplně jiná. Ale teď jsem měl nezdolatelnou touhu jí to dát pěkně zbaštit za všechny ty roky který se do mě navážela kvůli motorkám – náš věčnej boj...!

„Tak už neprskej Lauro a neříkej že ti ta motorka u vrat vadí. Vadí ti totiž, že jsem si na chvíli sednul a že odpočívám, zatím co Ty meješ blbý nádobí po zbabraným nedělním obědě.“
Tak teď jsem si do ní hodně rejpnul, ale nemá se mi navážet do motorky a do mojí sotva desetiminutový siesty...
Nemluví – to je vždycky těsně před tím než vybuchne tím svým zvláštním způsobem uvnitř sebe. Štve mě poslední dobou víc a víc. Pořád na mě něco má! Ale mám ji rád. Navíc je docela chytrá, dobře vypadá a není žádný dřevo v posteli... Teď bych jí ale nejradši jednu fláknul!!! Jen ať už jakkoli viditelně reaguje. Až mě ta myšlenka děsí. Myslím totiž, že tohle dělá fakt schválně a dobře ví, že mě to neuvěřitelně točí! Jelikož jsem do svejch 39 ještě holku neuhodil a nehodlám na tom do budoucna nic měnit, uchyluju se k parádnímu slovnímu výpadu aniž bych jakkoli měnil důraz v hlase: „Přihlásil jsem tě prdelko do kurzu základů vaření. Poradil mi to ten doktor když mi minulej měsíc po jednom ze tvejch skvělejch jídel pumpoval žaludek. Pamatuješ si ho ne? Byl to takovej hubenej vysokej chlap a pořád ti čuměl na kozy, jako by to ani nebyl doktor.“ Napjatě jsem ji při tom pozoroval a čekal co to s ní udělá – náramně jsem se začínal bavit. Ale Laura ještě pořád nic. Žádná reakce. Jen mlčela a myla dál nádobí. Pokračoval jsem tedy a doufal že to zabere a ona vybuchne jako babiččin Papiňák.
„ Začíná to v pondělí ráno a končí v sobotu odpoledne, takže mi příští neděli můžeš udělat k obědu sváteční vajíčko na tvrdo – nebo aspoň namazat chleba souvislou vrstvou másla“
Připadal jsem si v tu chvíli skvěle a náramně vtipně. Možná že to znáte...
Každopádně tohle byl parádní šlapanec na Lauřino kuří oko. Zkrátka tutovka co vždycky zabere.
Za tu dobu co jsme spolu je vaření jediná věc, kterou se nenaučila a oboum nám je víc než jasný že se to nikdy nenaučí. Ani kdyby dostala kurz kde bude měsíc sama s nejlepšíma kuchařema světa. Zvládla by stejně zas jen namazat ten chleba... Vím že tohle na sobě nenávidí a tak nesnese jakoukoli poznámku kterou jí to kdokoli vytkne.
„Víš co? Ty -Ty - Ty jeden....“ Laura se už chytla. Checht – tohle mě fakt bere. Ona to zkrátka neumí – neumí nadávat. Dusí to v sobě. Nikdy krom postele neřekne sprostý slovo.
Připadal jsem si skvěle a dobře jsem se bavil.
„Tak co? Jen to řekni“ Pobízel jsem ji.
Práskla s posledním hrnkem co zbyl neumytej ve dřezu a zmizela v pokoji.

Takhe vždycky trucuje a já mám konečně klid od blbejch holčičích keců.
No - možná jsem to přehnal, ale neměla mě jen tak zbytečně vytáčet. Mám rád svůj klid.
Teď ho tedy aspoň na chvíli mám, ale sedět mě najednou už nebaví.
Jsem naštvanej. Na Lauru a taky trochu na sebe...

Šel jsem ven a koukal na to motorku. Potom chvilku na garáž a pak zase na motorku.
Na vteřinu mě napadlo že ji tedy kvůli Lauře uklidím...
Blbost!!! Ne – nemůžu i kdybych chtěl. Šestnáct let rozdílu věku mezi námi – takový dolejzání je podkopnutá autorita a cesta do pekel...
Jasně – už to mám!
Během krátký chvíle startuju motorku a odjíždím si pořádně vyčistit hlavu.
Ještě zamumlám do helmy něco o hodným stroji kterej neodmlouvá a perfektně poslouchá, taky něco o tom že bylo lepší když jsem žil sám, ale kus za městem po prvních pár zatáčkách všechno pouštím z hlavy.....

Levá, pravá - funguje to dokonale. Se stoupajícím adrenalinem mizí z hlavy i ta sebemenší starost. Tyhle zatáčky prostě žeru! Jedu co to dá – maximálně se soustředím na jízdu. Oči mi těkají po silnici jak se snažím v té rychlosti sledovat jakýkoli možný problém v podobě štěrku, oleje nebo čehokoli co tam zkrátka nepatří... Stačí jedna chyba a mohl bych skončit jako Dan. Je to divný ale ta myšlenka mě v takových chvilkách absolutně nebrzdí. Míjím jen o kousek ty auta v protisměru, jejichž řidiči v každý ostřejší zatáčce vyjíždějí ze svého pruhu. Držím si nekompromisně jízdní stopu, kterou mám tady už nesčíslněkrát najetou. Ještě několikrát se vrátím abych si projel znovu stejný úsek zatáček a opakuji zběsilou jízdu – pokaždé se snažím být rychlejší....

Pak zvolním – přichází úleva, naplňuje mě příjemný pocit skvělého prožitku Laskavý adrenalin – můj dvorní lékař a skvělý přítel propláchl dokonale všechny moje žíly a zase kamsi zmizel.
Tentokrát si za svojí službu nic neúčtoval....
Vydávám se zvolna cestou k domovu – jen tak se ploužím. Je mi fajn. Myslím na Lauru. Možná jsem ji tam jen tak neměl nechat – měl jsem snad něco říct, než jsem zmizel. Ale nebylo to poprvé.
Už mě zná... Jako tolikrát si uvědomuju, že ji mám rád, že mi často chybí a že jí potřebuju k životu.
Myslím na to že jí to vůbec neříkám – snad by to měla vědět. Jsem klidnej, vyrovnanej a těším se domů. Tyhle drobný války mezi námi jsou fakt blbost!
Projíždím městem. Poslední semafory a už jsem skoro doma. Sluníčko svítí a mě zaplavil nával štěstí a dobrý nálady...

Přesně v tu chvíli mě prostoupil ohlušující hukot klaksonu nákladního auta. Úplně jsem ztuhl!
Nedával jsem pozor a projel na červenou – snad jsem ji v tom bodavým slunečním svitu ani neviděl.
Taková blbost! A ten chlap v tom kamionu ani nebrzdil. Padesát metrů od domova....

Motorku jsem dal rovnou do garáže. Laura stála u okna a plakala. Tiše jsem k ní přistoupil a pohladil ji po vlasech. „Lauro mám Tě rád“ Nic neříkala – dělala že mě nevidí – zkrátka jako bych tam nebyl. Pomyslel jsem si, že bude lepší, když jí teď nechám být a šel jsem si zapálit na balkon doutník. Dělal jsem to občas, když jsem měl hloubavou a přemýšlivou náladu a taky pocit že mám něco změnit. Pozoroval jsem při tom vždycky z výšky cvrkot na hlavní ulici – právě tam co je ta křižovatka.
No jo – zas nějaká bouračka. Ty náklaďáky tady jezděj jako blázni. Najednou jsem si všimnul, že se tam na zemi válí dost podobná motorka jako mám já. Moc jich tu takovejch nejezdí. Nešlo to ale s určitostí dobře rozeznat – byla hodně rozbitá, jak jí ten dáklaďák po nárazu vláčel. Kousek vedle byl zřejmě její řidič už přikrytej černým přehozem. Dvě policejní auta , sanitka a spousty čumilů.
Tohle fakt nemusím, ale zvědavost mi nedá. Naklonil jsem se přes okraj balkonu abych líp viděl. Byl tam ještě jeden motorkář v kombinéze. Kde se tam vzal? Neviděl jsem mu do tváře. Sklonil se nad mrtvým kamarádem. Zpozorněl jsem.
Poklekl k překrytému tělu a uchopil přikrývku za okraj jakoby se chtěl naposledy podívat.
Najednou prudce otočil hlavu mým směrem a díval se mi přímo do očí. Ten pohled mě probodl
a proletěl mnou jako spalující blesk. I na tu dálku jsem ho poznal. „Dane“ zašeptal jsem...
Dan se lehce pousmál a teprv teď odkryl přikrývku na ležícím těle tak abych viděl kdo to je.
V tu chvíli už nebylo pochyb...