Ani slovo!

Není nad to, když vám ostatní věří. Třeba řeknete, že jste někam šli, ale všichni se neustále ptají, jestli jste náhodou nebyli někde jinde. Někdo se otáže, cítíte-li se dobře, i když je vám skvěle. Ovšem, pokud opravdu lžete, všichni vám to spolknou a nevyptávají se, přestože by se to někdy zrovna hodilo. No není to trochu naruby?
Je. Taky si to myslím. Tak například já dnes byla s kamarádkou na kafi. Probíraly jsme všechno možné a jak už to tak bývá, strávily spolu několik hodin. Přijdu domů, řeknu, kde jsem byla, a co? Nikdo mi to nevěří. A to zrovna říkám pravdu! A ani taková snaha se neocení…Dokonce za mnou byl poslán zvěd, který mi položil značně nepříjemnou otázku. Nebyla jsi někde s novým „milencem“? A odkdy já nějakého nového mám? Nevím o tom. Ano, vymstila se mi slabá chvilka, kdy jsem podlehla touze po sdílnosti a zmínila se o jednom klukovi. Jako už tolikrát jsem zase až pozdě zjistila, že nemá cenu svěřovat se své matce. Proč? Protože všechna ta ochota po napravení váznoucí komunikace upadne vniveč.
Soukromé informace se promění v nebezpečnou zbraň, která ožívá pokaždé v tu nejnevhodnější dobu.
Tak například jsem se neměla zmiňovat o vodní dýmce. Stačí, že někdo poznamenal o hrůze, co působí, a někde psali, že je to škodlivější než cigarety. A co bylo první, co jsem v neděli po návratu svých rodičů uslyšela? Snad nekouříš tu vodní dýmku, že ne?!
Ano, život je směšný. Zvlášť když chcete být milí.
Poučení pro příště – nesvěřovat se, ani když budete mít potřebu vykecat tu úžasnou novinku světu. Nestojí to za to, obrátí se to nazpět. Radši si zasaďte vrbu a svěřujte se jí. Ta přeci jen nikdy nepromluví. Leda by byla kouzelná…