Stánky

http://www.youtube.com/watch?v=jCSe66pWNmc

U stánku, na levnou krásu
postávaj a ze slov a hlasů
poznávaj, jak málo jsme jim stačili dát……

Rodiče. Kariéristi. Zrovna teď nějaké dítě sedí ve školní lavici a poslouchá: „Základní stavební jednotkou je rodina.“ Haha. Měli by obsah učiva trošku obměňovat. Rodiče: Ustaraní. Vystresovaní. Řešící problémy, o kterých si myslí, že na nich stojí celý svět a že jim dávají do rukou právo veta nám tvrdě ukazovat realitu. Copak my cheme slyšet, že život není pohádka? Proč nás tak trápí? Copak nevidí, že za tou hrdou maskou: „Já už jsem velký“, jsme pořád ty malé děti, které potřebují lásku, podporu, oporu, důvěru, obejmutí a ono: „Mám tě rád!“, které zní jen od nich tak opravdově? Opravdu důvěryhodně. Copak už jsou skutečně lidská srdce tvrdší než ledovce, na které působí globální oteplování asi přesně naopak? Jak potom máme věřit? Jít, bojovat, rvát se, snít…? Jak máme milovat?? Jak nemáme ztrácet naději? Ano, vážně pak zbývá hledat jedině na dně sklenice nebo třeba v tom papírku, ve kterém jsou usušeny, natěsněny a nakonec na cestě k nám zapáleny chvíle štěstí. Cesta beze smyslu, bez rozumného cíle. A spousta času……..

Skleniček pár a pár tahů z trávy
uteče den, jak večerní zprávy
neuměj žít a bouřej se a neposlouchaj…..

Odreágování. Zábava. Šílenosti. Spěch. Stres. Alkohol. Drogy. Sex. Únava. Bezmoc. Poznání. Okouzlení. Pobláznění. Zamilování. Láska. Štěstí. Nasycenost. Zklamání. Smutek. Odreágování. Zábava. Země se otáčí kolem Slunce. Střídá se den a noc. A nejenom Země se otáčí pořád a pořád dokola. Tíhá světa pomalu dopadá i na nás. Při východu Slunce neradi vylézáme z postele. Při západu je nám líto, že další den končí. Zamilováváme se s další nadějí, s vysněným „navždy“ a pak pláčeme do polštářů při snech o tom, co nikdy nemůžeme mít. Dokonalost neexistuje. Otupujeme se alkoholem, bolehlav léčíme paralenem, chiméry nám opily veškeré racionální uvažování a zjišťujeme, že jsme stejní, jako naši rodiče……

Jen zahlídli svět, maj na duši vrásky,
Tak málo je, málo je lásky………
ztracená víra už hrozny z vinic neposbírá……….

Nadutci nakažení vlastním egem, opilí smyslem své existence, hazardující s čímkoli jim pod ruku jdoucí, vysmívající se lásce (ta pravá je jen v pohádkách), úspěchu, klasickému životu. Jen nepřestat žít! Jen nepřestat mít rád! Jen nepřestat věřit! Je jedno, co bylo, je jedno, čemu všemu jsme dovolili kazit nám život! Je jedno, kolik je toho, čemu jsme se pokořili. Hrdost! Síla! Touha! To přece musí být silnější, než všechno ostatní! Život nanečisto neexistuje. Jestlipak nám jenom tohle dochází? Nebo je nám to už jedno? Nebo jsme štastnější, veselejší a bezstarostnější, když chodíme od ničeho nikam? Vážně jsme realističtí srabi, co si kvůli strachu nejsou schopni stanovit idealistické cíle, jenom proto, abychom neriskovali takový pád… Vždyť přece právě pády nám dodávají spousty nových, dosud nepoznaných sil. Někdy nám sice trvá, než vstaneme, ale když se nám to přesto podaří, jsme silnější. Jak to jenom je? Kam se to jenom ženeme? Co je jenom správně? Bůh kostkami nehází. To jenom my… „Hloupí lidé“…….

U stánku, na levnou krásu
postávaj a smějou se času…..
S cigaretou
a holkou, co nemá kam jít…..

Tak pojďme! Bojujme! Hazardujme! Sázejme! Riskujme!! Jen to, co opravdu z hloubi srdce chceme nás učiní šťastným! No a když bude nejhůř, dostaneme apoň to, co potřebujeme……. Naše největší slabost je vzdát se. Nejjistější způsob, jak uspět, je zkusit to ještě jednou…..Přece neskončíme jako končí ta píseň, co nás učili už na základních školách?! My jsme přece budoucnost!!!