Příhoda z dětství

Už jako malé batole jsem se rád toulal, nejprve jen za hranice postýlky, potom i po celém pokoji a nakonec i na zahradě. Bylo to baječné, zkoumat a objevovat tolik nového.
Pomalu jsem rostl, už jsem byl velký pětiletý kluk, a jakožto velký kluk jsem se rozhodl podívat i za plot naší zahrady. Maminka mi sice vždy říkala: "Jsi ještě příliš malý na to, abys se toulal někde dál." Ale kdo by ji poslouchal.
Vzadu jsem v plotě objevil díru a vylezl ven. Hned mi přišlo, jako kdyby se mi lépe dýchalo. Cítil jsem se volný a nespoutaný. Rozeběhl jsem se do toho velkého světa, abych ho celý co nejrychleji poznal. Zastavil jsem se až v lese a uvědomil si, že vůbec netuším, kde jsem a kudy jsem přiběhl. Nijak mě to netrápilo, byl jsem malý a neměl ani ponětí o nástrahách světa. Bloumal jsem po lese a do všeho dloubal. Po nějakém tom čase jsem dostal hlad a v tu chvíli jsem si uvědomil, že tu není maminka, ta, která mi vždycky dá najíst, když potřebuju, která se o mě stará. Začalo se mi stýskat a volal jsem: „Maminko tady jsem!“ Nikdo se neozýval. Opět jsem se rozeběhl a pořád volal.
Zaslechl jsem hlasy a spatřil ji. Měl jsem takovou radost, že jsem ji hned obejmul. Ona plakala, byly to slzy dojetí, slzy štěstí. Od té doby si vážim domova. Pořád se sice toulám, ale už jen ve své mysli.