Spokojený bezdomovec

To byl zas den, co bych nepotkal takovejch nóbl lidí, jak si to v prošívanym sáčku s pravym koženym kufříčkem štrádujou po ulici rovnou do banky, vybrat tu fůru pěnez, co si tam tak šlechetně ukládaj. Já mít takový prachy, tak nasednu do taxíka a jedu si koupit nový boty. Tyhle už slušně docházej a začíná mi bejt zima na nohy. Počasí mi taky nepřeje a jako naschvál jenom leje. Dřív mi to vadilo hodně, ale teď mávnu rukou a najdu si radši nějakej ten bezpečnej flek. A že jich tu vůbec nemám málo. No, zrovna včera sem si vyhlíd takový dobrý místo pod stromem, kousek od toho velkýho bílýho baráku. Lidi tam moc nechoděj, tak mám aspoň klid. Ten je tady svatej, v noci samý vyřvávání těch malejch vejrostků, co choděj na noční pařby a vyhazujou na ulicích nedopitý plechovky. Aspoň ňáký plus. Ničeho si nevážej a ještě si stěžujou. Spratci nevděčný. O ležícího bezdomovce pohledem zavadí, ale aby mu hodili nějaký drobný aspoň na to pivko, to ne. Jak má pak asi člověk přežít v týhle zemi zatracený? Už aby přestalo pršet! Všude samý bláto, čvachta, kam se podivám a suchá lavička taky žádná. A když už suchá, tak zdevastovaná. Ty mladý dneska vůbec nevěděj co je to ňáký slušný vychování. To já když byl v jejich letech, to sem panečku pomáhal. To táta mi dycky řikal: „Ty kluku jedna ušatá, z tebe jednou vážně něco bude.“ a taky je! Dycky sem chtěl jít po svojí cestě a prosazovat si svou. Takhle mám prostoru a času habakuk. Do školy sem nechodil, k čemu taky?! Nene, dřív takový možnosti nebyly. To dneska, to je jiná doba. Děcka maj fůru volnejch cest, to já to měl jiný. Svoje první kalhoty sem dostal až v nějakejch patnácti letech, do tý doby sem nosil, co mi táta nechal. Byl to dobrej chlap. Občas mi chybí, jak mě chytil za flígr a poslal podojit krávy. Vlastně krávu. Byla jedna, menovala se Mařka a měl sem jí rád. Chudák nevěděla co jí čeká. Skončila na tom rozpálenym kruhu, jeden by neřek, jaká to byla rychlost. Do dneška si myslim, že právě ona mohla za tu ohavnou střevní chřipajznu, co mě stihla někdy v dubnu. Já se jí ale nedivim. Dyť to byla kráva.
To moje máti, ta byla jiná. Dobrák vod kosti, tahlecta ženská. Ani nevim, kde je jí konec. Po tátovo smrti odešla z baráku a mě nechala čelit osudu. Já jí to ale nevyčítám. Udělala toho pro mě dost, třeba se mě zastala před tátou, když mi chtěl vařečkou zmalovat zadek. Ne, že by to pomohlo, dostal sem stejnak. Ještě tejden sem nemoh chodit, jak to bolelo. Nepomohlo ani chlazení studenou vodou, musel sem čekat, až to samo slehlo. Bylo to dlouhý čekání, ale Pepan s Matesem mi pomohli. Nějak se mě snažili zabavit, abych na to furt nemyslel. Mě vytáhli třeba k řece, kde sme chytali ryby holejma rukama. To byl srandy kopec. Jak si na to vzpomenu, začnu se chytat za břicho a smát se. Hnedka na to cejtim, jak se Mařka obrací.
To byly teda časy, by mě zajmalo, jak na to vzpomínaj kluci. Oni už budou spíš někde támhle u těch ouřadů. To zrovna Pepan měl dobrou paměť, já nevim, jak se to menuje přesně..Fotogenická? Jo, to bude nejspíš vono. Mates to byl spíš uličník. Kvůli němu sme dycky všichni tři dostali vejprask. Ale byla s nim sranda, škoda, že se s nim nevídám.
Nebo malá Anča, ta se mně dycky líbila. Taková milá hezká holka. Tušim, že sem ji zrovna tehdá viděl s nějakym chlapíkem. Já jí to přeju. Byla z nás nejvíc normální. Škoda, že mě vona nepoznala. A nebo asi nechtěla poznat, asi se teda styděla, že jsem dopad, jak sem dopad. No jo no, všichni nemaj štěstí, aby si život udělali lehčí. Já si ale teda nestěžuju.
Nic mi nechybí, když mám hlad, tak se najim. Lidi jak sou štědrý, tak mi nechaj třeba kousek donáškovýho jídla na kraji popelnice nebo jen tak prostě vyhoděj čepici.
Ty lidi sou dneska fakt divný.