Život je hořký..

Šéf si mě zavolal k sobě. Jeho pozvání neznělo příliš vřele, ale musel jsem, šéf je šéf. Ještě před vstupem, mi jeho sekretářka radila, ať nevstupuju, že mám nejlépe hned teď utéct, dokud je čas. Jen pro upřesnění, už ode dne, kdy jsem do práce začal chodit, jsem se této sekretářce líbil, ale potom, co po mě vyjela a já ji odbyl s tím, že jsem ženatý na mě hází kdejakou špínu. Což opravdu není moc velké plus při rozhovoru se šéfem. Hned při vstupu mě zahlédla jeho hnědá hbitá očka, která viděla vždy vše. A hned od pasu na mě vytasil pár velkých slov. „Sakra Kaplane, to si ze mě děláš kozy!?“ přitom udeřil do stolu svojí chlupatou rukou.
„Nejsem si jistý, o čem mluvíte, pane.“ Já opravdu nevěděl, o co se jedná a proč by mohl být tak naštvaný. Ale šéfa to očividně ještě více rozzuřilo.
„Už si snad zapomněl na to, co si říkal hygieně?“ Musím uznat, že na to bych dočista zapomněl, kdyby mi to nepřipomněl.
„ No když to kontrolovali, tak se mě na ledacos ptali.. a já jim pouze říkal pravdu!“
Šéfovi líce zrudly. A začal po mě ječet. „Já ti dám pravdu! Za to tě snad platím? Né chlapečku, na to si nezvykej. Nebo si na to klidně zvykni, ale rozhodně né u mě! Máš PADÁKA!“
V tu chvíli mě zrovna nenapadlo se ho ptát, zda dostanu i prémie, za ty přesčasy, co jsem doteď dělal. Manželka mi často říkala, ať si koupím ten lék, co dávají v televizi, že by mi pomohl na tu paměť. Ale já ji na to vždy řekl, že nejsem žádný starý děda s Alzhaimrem. Ovšem, teďka ta mizerná paměť docela omrzí. Inu, odešel jsem. Sekretářka mi dala šek s penězmi, které jsem si dosud za měsíc vydělal –Moc si teda kvůli mě opasky nestáhli.
I vešel jsem do kuchyně, kde jsem pracoval. Najednou ohlušující rána šampaňského a na stole přede mnou menší, skromný dortík. Všichni nastoupili ke mně a začali mi blahopřát. A já se zděšeně zeptal, „To má být vtip? Nebo večírek na oslavu mého odchodu? To jsem se to teda dopracoval..“
Všechny hlasy utichly a oči nechápavě civěli. Po chvíli se ozval jeden z kuchařů, „My chtěli jenom oslavit tvůj svátek.“- No, né že by mě to nezahřálo u srdce, ale tehdy mi nebylo moc do chuti slavit svátek s mými nově bývalými kolegy. Poděkoval jsem, ale musel jsem odejít. Když jsem jim řekl, co se stalo, tak mě i pustili.
Musel jsem se uklidňovat. Nebylo toho na mě moc. Právě naopak, vyhodili mě z práce, kterou jsem nesnášel. Snil jsem o tom, že budu kuchařem ve velkém hotelu.. a místo toho jsem vařil v čínské restauraci společně s Ukrajinci, za méně než minimální plat. Otázka však je, co teď? Lepší práci jsem doposud nesehnal. Snad se někde uchytím. Tohle mě nerozhodí.
A když jsem konečně přišel domů všude byla tma- zatažené žaluzie a záclony budili v bytě, dojem kobky. V kuchyni jsem našel na stole láhev šampaňského a pečlivě prostřeno na krásnou večeři. Dokonce i svíčky byly na stole. Nádherný pocit, že mě aspoň někdo na světě chce, kromě ukrajinských kuchařů. A když jsem s podíval do kredence, byl tam zabalený dárek. Inu, nalil jsem si šampaňského do jedné, z již připravených sklenic a odešel jsem na záchod kde jsem si sedl…. a seděl.
Za pár minut se otevřeli dveře a má manželka s chichotem vstoupila do dveří. K mému překvapení ji následoval mužský hlas. Poté jsem slyšel, jak mužský hlas skládal komplimenty k tak krásně připravenému obědu, a pak.. manželka otevřela kredenci a řekla, „Tohle bych ti chtěla dát k narozeninám.“ Po chvilce děkování a neustále tlachání o tom, že to nemuselo být se mužský hlas zeptal, „A kdy příjde manžel?“ Odpovědi se mu dostalo, „Neboj, toho pouštějí až k večeru, máme celý den jenom pro sebe.“ Přitom se opět hlasitě zachichotala.
Tak jsem si seděl celou dobu, co oni obědvali při svíčkách, na záchodě s poloprázdnou sklenicí šampaňského a ptal jsem se sám sebe, „jak si jen nemohli všimnout, že ta láhev šampaňského je otevřená?“ V tom oba vstali, chvilku si šeptali a pak jsem slyšel těžkopádné kroky směrem k záchodu. I otevřel muž střední postavy, lehce oholený a pronikavou vůní drahé kolínské. A já samozřejmě s kalhoty na sobě opřený o zeď a s nataženýma nohama ke dveřím, dělal, že mi to bylo jedno- a skoro i bylo.
A vzhledem k tomu, jak na mě ten chlap zíral jsem musel zakročit, aby se z toho nestala taková trapná chvilka, kdy nikdo neví co říct a napětí se dá krájet. „Zdravím, promiňte, nechtěl jsem vám překážet, hnedka vám uvolním místo. Já jsem jenom její manžel…. Jo a všechno nejlepší k nározkám.“ Přitom jsem dopil tu sklenici šampaňského.
Ten muž ihned zaječel fistolí „Klááááro“ I přiběhla moje manželka v krásných podvazcích a s košilkou, která více odkrývala, než zakrývala, a já hned musel říct, „No vidíš, jak ti to sluší, když chceš.“ A ta na mě hned spustila svou kritiku, „No to si celý ty, vždyť ty se ani neumíš naštvat! Všechno ti je jedno, i to, že tě manželka podvádí. Jak já dlouho to vydržela s někým, jako si ty, s někým, kdo mi ani neprojeví lásku. S takovým flegmatikem.“
„Jo promiň, já zapomněl, že to, že mě podvádíš je moje vina, vlastně stejně jako výbuch Černobillu a zemětřesení v Turecku. Vidíš to chlape?“ přitom jsem se podíval na toho chlapa, „Ta s tebou spí jenom protože se mi chce pomstít, z toho si nic nedělej, to přežiješ.“
A když už jsem byl na odchodu, obutý a oblečený, manželka na mě ještě řvala, „To je to, co mi na tobě vždycky vadilo, tvůj nezájem o všechno! Tvá lhostejnost!“ A já na to opáčil, „To mi je jedno… užijte si tu vaši „žhavou noc.““
A tak jsem procházel ulicemi. Za tohoto krásného dne, jsem se snažil užít každé krásné chvilky, která se mi naskytla- a že jich teda bylo. V tom mě z mé nirvány dostala plavovláska běžící kolem mě. Vzápětí za ní běžel muž, který do mě vrazil. Oba jsme se svalili k zemi. Když jsem se k sobě dostal, tak mi na nohy pomáhal mladý policista, měl kecy plné díků a takových různých okolků, ale pak zase rychle odběhl k vozu a pak zase někam jinam. Na to jsem neměl čas a odešel jsem.
A skončil jsem tam, kde se končí obvykle, v hospodě s kamarádem, nad půllitrem piva. A trumfovali jsme se, kdo měl dneska horší den. Já samozřejmě vyhrál na plné čáře, ale vůči kamarádovým prohraným půlmiliónem v dostizích, jsem měl namále. Hospoda ležela dole, pod vysokým mostem, ze kterého skákali občas sebevrazi. A zrovna dnešek byl dobrý, protože opět na zábradlí seděl jeden z těch magorů. Kolem něho naskládaný půl tuctu záchranářů, kteří ho ukecávali, že život je stejně dobrej, že to všechno přejde a na světě zavládne klid a mír. Ovšem opilci tady na verandě před hospodou řvali „Kdo neskáče není čech, hop-hop-hop.“, a ostatní se vsázeli, zda skočí nebo ne.
Určitě neskočí, pokud neskočil doteď, tak neskočí ani později, tenhle chce být pouze přemlouván. A s tímto argumentem jsem vsadil peníze, že neskočí.
//:Vítáme vás u odpoledních televizních novin://-ozývalo se z televize- //:opilý sebevrah si hodlá vzít život skokem z mostu. Záchranáři se ho doposud snaží přemluvit. Jak to vše skončí, se dozvíte ve večerním vysílání televizních novin://- „No, očividně mu dávají veliké naděje. //:Neznámý hrdina zabránil znásilnění, když spacifikoval celostátně hledaného devianta……… „Ano, chtěla bych mu moc poděkovat, zjevil se tam, jako můj anděl strážný a zachránil mě, nevím, co bych si počala nebýt jeho pomoci.://-„Ta mu teda hodně přidala… a jak vidím, tak se dáš na víru“ , řekl jsem si tenkrát sám pro sebe.
A tak pomalu plynul den až k večeru. Sebevrah z mostu neskočil. A jak už bývá zvykem, tak oba značně opilí jsme se vyrazili domů-oba do domu mého kamaráda, pokud jste totiž začali číst až teď, tak se domů budu vracet asi až pro svoje věci. „kooolik si vy-vy-vypil?“ se mě zeptal kamarád.
„Aa-a-asi litr piva a dva panááák-y.“ Ihned jsem opáčil já.
„Ta-aaak to šííídíš TY, che che. Já měl enom o dva vícccc.“
Tak jsem se chopil volantu a jel to dvacítkou přímo domů a každou zatáčku jsem projížděl smykem. A v tom, jakoby mi silnice nepřála a uhla mi. To jsem nemohl nechat být a uhl jsem taky. Ovšem následující náraz mi to uhýbání značně znepříjemnil.
Když jsem se dostal k sobě, tak se mi snažil pomoct jeden mladý policista. Nadával mi, co jsem to za hovado apod. Vylezl jsem ven z toho vraku a spatřil, jak se záchranáři snaží oživit nějákou plavovlásku z auta, které do nás nabouralo. Vedle ní ležel muž, o kterého se staral lékař. Jeden ze záchranářů hlasitě zaklel a odhodil zkrvácené obvazy od ženy, za sebe. Já si uvědomil co se stalo. Vystříízlivěl jsem bohůžel až moc rychle. Ale vše, jsem najednou vnímal citlivěji, světla pouličních lamp kolem. Vesty policistů a záchranářů fosforově svítící. Každý krok byl něco nového. A já se dostal na kraj silnice a uvědomil si,… že jsem na mostě. „To je osud“, řekl jsem si a vylezl na zábradlí. „pokud to neudělám hned, tak to bude vypadat, že se chci nechat přemlouvat, zachraň si aspoň trochu reputace... Asi jsem měl být opravdu ohleduplný na ostatní-Ha, mluví z tebe chlast, rači už skoč.“
//:Vítáme vás u večerních televizních novin. Neznámý, bezohledný, opilý řidič dnes zapřičinil vážnou nehodu, při níž přišla jedna žena o život a další dva lidé zůstali v kritickém stavu. Samotný opilý řidič pak skončil svůj život skokem z mostu….