Povídka Žižkovská...

Kdyby se mě někdy někdo zeptal, na jaké místo si vzpomenu, když se řekne „Praha“, asi bych nevěděla, co odpovědět. Proč…? No, protože vnímám Prahu jako jeden velký koláč, který někdo rozkrájel dříve, než se dopekl… Zkrátka že Praha je sice, město, ale toto město má v sobě přesně tolik dalších měst, kolik je jejích částí. Praha 1, 2, 3,… a tak dále. Každá z nich je jiná, v každém kousku toho koláče je zkrátka zapečeno jiné ovoce...
Abych zůstala u původní metafory ke koláči, představme si jednu jeho část… A nebo rovnou jenom to ovoce, které v ní je. Dejme tomu, že tyto plody jsou lidé, kteří zde žijí, někteří jsou mladší někteří zase starší, ale všichni tvoří celek. Jednotlivé „kousky“ se liší tvarem, chutí a velikostí, stejně jako lidé. Někteří se tváří pořád kysele, jiní jsou „sladcí“ a milí… Možná, že uvnitř takovéhle společnosti se najde někdo, podle koho poznáme, že jsme tam, kde jsme. Když opustím „koláčovou“ metaforu a vrhnu se do jiné, třeba do literární, určím takovou postavu jako „hlavního hrdinu“. Jako někoho, kolem něhož se točí celý děj…
Takové postavy opravdu na světě jsou. Možná nemají nadpřirozené schopnosti a nevykouzlí vám truhlu s pokladem ani zlatou rybu, ale jsou něčím zvláštní…
Možná, že takového „hrdinu“ nevnímáme, my, co spolu žijeme v jednom kousku „koláče“, stejně, ale na tom asi ani nezáleží… Stejně bychom asi ani za pět dalších životů nepoznali všechny své ovocné „příbuzné“. Známe možná ty, kteří se kolem nás vyskytují často, které potkáváme, možná i zdravíme skoro denně. A o takové jedné osobě chci vyprávět…
Žižkovská věž se tyčí do výše, snad asi každý ji zná, a právě tam se dostáváme, stopujeme-li naší „Hrdinku“. Pro přesnější představu žije v domě číslo 39/1687 v ulici Jana Želivského a vlastně asi vůbec původem z Prahy ani z Čech není. Anebo vlastně těžko říct, protože o Cikánech nebo Romech, záleží na vás, jak je nazvete, se říká, že nikdo s jistotou neví, odkud vlastně přišli…
Tato dáma zde ale žije už jak dlouho, kam jen paměť sahá. Ne ta moje, ale třeba lidí, kteří ve stejném domě žijí po celé generace. Každý v okolí totiž ví, že právě dům č. 39 se řadí mezi ty nejstarší z celého „Žižkovského hrabství“.
Dříve jí bylo možné potkávat čilou a veselou. A těžko říct, čím se její podoba tak proměnila… Teď už jen tak málo připomíná ženu, jenž jsem den za dnem potkávala na schodech po cestě do 4.patra. Změnila se stářím, či neustálými starostmi s nemalou rodinou...? Scénářů může být právě tolik, kolik jsem slyšela hádek v jejím bytě za celé ty roky. Mít byt ve stejném patře jako tato rodina, to není jen tak. Že to teda u nich byla jak se říká pořádná „itálie“. Za nocí bylo slyšet lidský křik a dětské vzlykání, jen jejich stará babička na chodbě, vzhlížela ke stropu a možná orodovala za ně u Pánaboha, kdo ví… A nebo když už se schylovalo k tragédii, žena v dobrém úmyslu klepajíc na dveře sousedů, klepala se strachy. Avšak „milosrdní“ sousedé, „sami měli málo“ a spatříce zahalenou postavu, lhostejně se obrátili a ani se neobtěžovali pootevřít a vyslechnout duši zrazené ženy…
Když jí potkávám nyní, o holi a nemocnou, vždy na ní spočinou mé zraky… Co vůbec může člověk dělat, jak může pomoci takovému člověku…? Odpověď na mě čekala dříve, než jsem o ní mohla více přemýšlet.
Každým ránem pomalu schází schody, těžko říci, kam se po celý den budou ubírat její vetché kroky … Jen jde, snad odhodlána pevnou vůlí a vírou, těžko říct, do hlavy jí nevidím… Dřív než pomalu a rozvážně překoná jedno patro, já už jsem dávno dole.
Nebudu zbytečně líčit její vycházky, beztak podezřívám její chůzi z toho, že nikam nevede… Kroky její už léty ztěžkly a noha nohu mine. Když by ji někdo chvíli sledoval, možná by si pomyslil, že nemá na růžích ustláno, ale já tvrdím, že ano. A soudě dle jejích nejistých houpavých kroků jsou ty růže pěkně trnité…
S „babičkou odvedle“ jsem nikdy nijak zvlášť nemluvila. Však to znáte: maximálně jen tak nějaké to zdvořilostní: „dobrý den“ a zase hned nevyslovené „nashledanou…“ Bez náznaku citu či sousedského bratříčkování… Náš vztah, dá-li se toto uctivé pozdravení asi 3x do týdne vztahem vůbec nazývat, bylo strohé, nezajímavé a suché…
To vše se změnilo po mém návratu z nemocnice, (příčina tohoto pobytu nehraje roli)... Páni doktoři mi dali do každé ruky berli a zase mě pustili domů. Den co den jsem chodila „oblíbené“ schody do 4.patra, o které se dělíme s tou cigánskou rodinou. Snad je pochopitelné, že chůze o berlích bude těžko srovnatelně rychlá jako chůze bez nich, tudíž se moje obvyklé tempo zpomalilo, až jsem dospěla k tomu, že ona dáma by mě snad i bývala byla snadno předehnala. K setkání mělo dojít, tak to bylo dáno a nebylo to setkání jen s onou romskou babičkou, nýbrž lítostivé pocity se počaly rodit i v lidech jindy mě pečlivě ignorujíc…
Když došlo k onomu setkání, obvyklým „dobrý den“ se začala odvíjet zajímavá konverzace. O čem, ptáte se…? Nu, tak nějak o všem. Oklikou o jednoduché operaci, zažehnala jsem předzvěst otázky více než obvyklé, aneb: „Copak se ti stalo…?“ Ne, že bych s lidmi neměla trpělivost, ale vysvětlovat už věru po sté příčinu podivného kolenního postroje se mi vážně nechtělo…
Tak jsme tam na schodech vedly rozpravu o životě žižkovském i venkovském. Žena rozmlouvajíc o jejím životě, počala vzlykat a na zvrásněném oku se zrodila slza jako hrách… Hbitým pohybem jsem sundala ze zad školní brašnu a už už jsem jí podávala kapesník. Vřele poděkovala a naprosto vážně pronesla: „Dnes se člověk od lidí nedočká ničeho. Mnohem vícekrát když hledá utěšení, ještě ho lidi více rozpláčou… Jdeš- li v dobré vůli, sklidíš výsměch, ruku ti podá leda bezruký-“
Stařena mluvila smutně, zlomeně… Ale byla jsem ráda, že jsem s ní mohla aspoň jednou v životě promluvit. Byla to žena neobyčejně moudrá, jenom jí chyběla v životě trocha radosti. „Tak to už bývá,“ řekla, „lidé, když zjistí, že se jim život sesypal pod rukama, že mají rodinu, která je nepodpoří, přestanou věřit…“ Naposledy zamáčkla rodící se slzu, nadechla se a řekla: „Teď už je mi líp…“ A v obličeji lesknoucím se slzami se počal rodit vrásčitý úsměv…
Život tak nějak plynul dál, berle jsem už dávno odhodila, leží, tuším, kdesi doma pod postelí. Na schodech jsem zase rychlejší, jako tomu bývalo dřív. A najednou je tady prázdno, není čas mluvit, pořád se jen spěchá a nestíhá… Ale takový je ten náš „dnešní svět“…

Cikánku už na schodech nepotkávám, kdo ví, kam zmizela…
Ale pokud je Praha koláčem, tak je to asi jasné…