Alan

Do prvního ročníku gymnázia nastupovala řada studentů se značným překvapením v očích. V malých hloučcích se pohybovali chodbami školy, nevěděli, kam je cesta vede a zmateně pokukovali po štítcích s čísly nade dveřmi každé z učeben. Těžko popsatelné je, jak těžký kámen ze srdce jim spadl, když zahlédli požadované číslo a přišli tak včas do hodiny. Řekněte sami: kdo by si chtěl hned ze začátku školního roku rozezlit nové profesory?
Nejen nové prostředí, ale i noví lidé vnášeli značnou nejistotu do koncentrace prváků. Tolik neznámých tváří! Ale mladí se seznamují rychle. A tak už po měsíci rozeznáváme třídní slečinky Evičku, Martu, a Katku, anebo partu kluků Jarabáků, která nezkazí žádnou legraci.
Kolektiv se vzájemně propojuje. Avšak i mezi lidmi, kteří si padli do noty, se může pohybovat zbloudilá ovce. A tak tomu bylo i letos.
Alan byl typickým příkladem introverta i pro lidi, kteří s ním v životě nehovořili. Na školních chodbách jsem ho potkávala poměrně často: chodil vždy sám zvláštním plochým krokem, houpavou chůzí. Nepřítomným pohledem brázdil davem studentů, kteří se smáli nebo lamentovali nad svými neúspěchy. On ne. S kamennou tváří mířil z hodiny do hodiny.
Nejen svou uzavřeností, ale i vizuálním vzezřením a stylem oblékání nemohl Alan zapadnout mezi své vrstevníky. Chodil odívaný stroze, jednoduše: povětšinou jeho školní oblek tvořily džíny nemoderního střihu, obyčejné jednobarevné triko a džínová vesta. Osobně bych však nemohla tvrdit, že by se nenašlo alespoň několik slečen, kterým by se tento chlapík nelíbil. Byl vysoký, štíhlý a rovný, s modrýma očima a hnědýma, krátce střiženýma vlasama.
Pokud bych řekla, že by si Alan nebyl schopný najít ve své třídě někoho, s kým by byť jen občas prohodil pár vět, dopustila bych se křivdy. Byli tu dva: Filip a Michal. Filip, původem Bulhar, oblíbenec třídy obletovaný všemi slečnami, měl všechno v malíku, avšak Alana uznával jako rovnocenného partnera, nepochleboval mu totiž a nesnažil se dostat do jeho přízně. Michal byl zas kluk z řady, ale jedna ruka s Filipem. Velice brzo poznal omamné účinky trávy, za to se však ke každému choval slušně, a to i k Alanovi. Cítil k tomuto spolužákovi určitou lítost a snažil se vytypovat chvíle, kdy mohl být přespříliš uzavřenému kamarádovi nápomocný.
A tak pokračovaly dny snílka Alana v budově gymnázia. Postupem času jsem si zvykla na kráčející postavu chlapce, jehož bezpřítomný výraz tváře říká, že je duší kdesi ve vlastním světě.
Po dvou letech však má pozornost zbystřila: Kde je Alan?
Co se stalo?
velmi špatné výsledky ve škole vedly k ukončení studia na gymnáziu.

Onehdá jsem stála ve Štefánikově ulici u vchodu do metra B - Anděl. Čekala jsem na jistou osobu, když v tom mě v proudu lidí valících se od eskalátorů zaujala trojice. Dva slepci, muž a žena středního věku, byli každý z jedné strany zaklesnuti do rámě mladého kluka. Muž obětavě pomáhal svým nevidomým rodičům bez jakékoliv známky přemáhání a nevole.

Ten mladý kluk byl Alan.