Kdy vyslovit ,,Proklínám"?

Tiše ležím v posteli. Už zase pláču. Ty chladné slzičky mi jsou v poslední době nejlepšími kamarádkami. Asi se každý ptá proč. Začnu úplně od začátku...
20.prosince: Už z dálky vidím Petra. Maličko zvláštní typ chůze, maličko kolísavý, váhavý, ale zvykla jsem si za půl roku, že to k němu patří.,, Ahoj zlato, tak ráda tě vidím". Sama téhle větě už nevěřím. Proč jí říkám? Chci se sama utěšit, že to bude dobré? Ne. Jen nevím, jak vysvětlit, že už to rozjeté šou neumím zastavit a nabírá na obrátkách. Zacinká mi smska. Martin: Tak co? Už se s ním zase objímáš zlato?" Hm...jako by mi četl tenhle člověk myšlenky. Vyťukávám něco v tom smyslu, že se trefil a dál se věnuji osobě, která nasadila výraz zvědavce. ,,To byla kámoška. Chce půjčit nějaké sešity." Nemá důvod mi nevěřit. ,,Jo? Jak vypadá? Že bych jí klidně osobně doučoval." Tyhle vtipy se mnou už nic neudělají. Jdeme si sednout do kavárny. Tam můžu v klidu rozjet celkem milé povídání. Uvědomuju si, že se mi s Petrem krásně povídá. To je milé, ale pozdě. Strávíme spolu příjemný den a večer spokojeně odjíždí zpátky domů. Zase jsem mu nic neřekla. Aby jste pochopili, tak poprvé chodím se dvěma klukama najednou. S tím,ž e jeden o tom ale ví, ale ví taky, že on bude ten co vyhraje. Je vánoční čas. Neumím na druhou stranu zkazit Petrovi Vánoce. Tolik mě vždycky opečovával. Jak malé dítě mě hýčkal. To by ode mě byl ještě větší podraz a už teď se cítím provinile. Jenže u mě vyhrává to, že s Martinem jsem byla nejlepší kamarádka, jednou jsme už spolu krátce byli, ale nevyšlo to, ale chceme se vrátit k sobě. Mám ho prostě ráda víc. Celý večer propíšu na počítači právě s tímhle člověkem. Krásné slovní hříčky zabírající se i úplně stupidními myšlenkami jen, abychom se navzájem rozpitvali citově i fyzicky. Vím o něm i že má slabost pro holky. Ale dneska mi to nevadí. Nacházíme ve všem společnou řeč.,, Marti?" Asi ho zase něco zajímá.,,No?" Jsem zvědavá. Copak z něj vypadne? ,,27.prosince bychom se mohli vidět. Chci ti dát Ježíškovskej dárek chápeš..." Jo...napadá mě myšlenka, že bych se taky ráda prošla po Chlumci.,,Můžu pro změnu přijet já do Chlumce? Můžem se tam někde projít." Asi dělám chybu. Vážně.,,Jo klidně. Aspoň se vystřídáme." Diskuze se pak odvíjí úplně jinam.

27.prosince:Z vlaku sleduju zmrzlou krajinu. Zimu v tomhle období mám ráda.Štědrý den se povedl a Vánoce se blíží k Silvestru. Z okna zahlédnu nápis Chlumec n. Cidlinou. Už sem tu, tak do boje. Nádraží v Chlumci mi připomíná takové ty starší doby za mého tatínka a maminky. Tiché, jen sem tam tam někdo projde...Zapípá mi smska. Martin až teď vychází bude tu za chvilku. No nic. Sedám si odevzdaně na jednu z laviček a pouštím novodobý úžasný vynález a tím je mp3ka. Postupně ale má hlava odevzdaně klesá a usínám....Hmm ta vůně je příjemná...co?? Otvírám oči a vedle mě sedí Martin s pobaveným úsměvem na tváři. Můj udivený pohled asi mluví za své, když se začne smát.,,Nechtěl jsem tě budit, když spíš, tak vypadáš tak roztomile." Tak to jsi teda trefil.,,Jo díky, aspoň bys mi mohl říct ještě, jak teda vypadám, když zrovna nespím." V téhle chvíli už neskrývá ani své bělavé zoubky. ,,Hihi no to ani nechtěj vědět." Ok. Nech si to pro sebe kamaráde. Myslím si své.,,Tak co kam půjdem mladý pane?" Skáču pomalu radostí. Tak ráda ho vidím, že na Petra ani na chvilku nepomyslím. Vydáváme se za Chlumec. Už se maličko stmívá ale nám to nevadí. Nárážíme na silnici jak v amerických hororech a když je okolo nás jen les a jinak za celou dobu nic, tak se začneme navzájem strašit. ,,Já bych tě tákhle chránil." Martin mě zezadu obejme, až cítím, jak mi dýchá na krk.Ouuu. Musím malinko uhnout, nebo uslyší malinké vzdychnutí. Je to snad jediné místo, kde by mě vzrušila i holka.Začnu se nesměle smát. Je stejně vysoký jak já a já mám jen 160 cm. Takže když se mluví o trapaslících, tak nás dva bych k nim zařadila. Martin se s tím nikdy nesmířil a dělá vše pro každej novej centimetr.Jednou vyroste. Na silnici se obracíme a vracíme zpět, kde najdeme rozcestí. Rozhodneme se jít polní cestou. Po chvíli se oba kroutíme. Příroda volá.,,Hm ty běž tam a já jdu za tuhle hromádku hlíny. A ne že budeš koukat, nebo uvidíš ten mazec." Zase se směje. No jo sem asi dramatik.Po úlevě pokračujeme dál v naší cestě. Pomalu ale jistě si uvědomujeme, že nám je zima. Taky mrzne teď právě bych teplotu odhadla na mínus pět. Slušné že? Martin mě bere kolem pasu. Důvod? No aby se zahřál ne?:D Hahaha. Narážíme na posed. A dokonce krytý.,,Myslíš že tam někdo nebude sedět?." Jsem asi pitomá, ale tahle myšlenka mě napadá. ,,Jo v noci, v zimě by si tam někdo šel sednout. To jen my dva sme takoví blázni." Šplhám tedy po žebříku a sedám na lavičku. Než Martin vyleze, tak si všímám úžasného pohledu na zimní rozsvícený Chlumec. Paráda. Větší romantiku sem nezažila.Taky si toho po uzavření dvířek všímá. ,,Líbí se ti tady?" Má fakt krásný oči.,,Jo moc je to strašně krásný, až teda na tu zimu." Oba se zasmějeme. Povídáme si a při té příležitosti ze samé zimy se už po chvíli k sobě choulíme. Najednou se otáčím až tak, že se s Martinem střetnu pohledem. Zvážněl. Přiblížil se ke mně blíž a políbil mě na ústa. Aaah ledy tají! Dávám mu zmrzlou ruku do vlasů. Malinko ho to vyburcuje a z nesmělých polibků se stávají čím dál vášnivější. Jeho ruce nevydržely taky v klidu a vplouvá jedna z nich pod mé tričko. Sykám zimou. Přece jen jsou zmrzlé. Chvilku tahle vydržíme. Pak si ale zase začínáme povídat. Probírám s ním najednou i Petra. Všechno. Když se na zpáteční cestě již držíme schouleně a zmrzle za ruce, tak už se nedivím. Dorážíme na nádraží a na teploměru čtu číslo -12 stupňů. ,,Wooow. Myslela jsem že je tak minus pět. Nedivím se, že jsme byli tak zmrzlí." Usmívá se. ,,Mně bylo na tom posedu docela teplo. Krásně hřeješ." Jo a ty krásně studíš. Usmívám se. Loučíme se a teď záleží na mě, jestli si tohle někdy zopakujeme.

31.prosince:Jo co myslíte? S kým asi ta holka je? Zklamu vás, nebo někoho potěším. Jsem s Petrem u našich přátel Martina a Lídy. Je to zase jiný Martin. V pohodě kamarád. Silvestr, který poprvé trávím s někým jiným a ne jen s rodiči někde v hospůdce nebo doma.Jo, jenže mé myšlenky se ubírají jiným směrem. Myslím na Martina. Píše mi, že je na horách s rodiči a se sestrou, ale strašně se nudí.Já se tolik nenudím, ale byla bych nejraději někde s ním v teplíčku. Komické na tom je, že pokaždé, když mi zapípá smska, tak Petr, který jindy vůbec nežárlí se teď při každé příležitosti ke mně nahýbá a snaží se mi dát pusu a při tom zkouknout co mi kdo píše.Pokaždé stíhám zprávu přečíst a kliknout na odpovědět. Kdyby stíhal přečíst ty krásné zprávy, tak to mám jasné. Martin si jde lehnout. Tenhle rok se mu moc nechce Silvestr slavit.Začínám docela pít o sto šest a rozjíždíme to všichni naplno. Hrajeme hry, smějeme se. Když se blíží půlnoc, tak jdeme na kopec za vesnicí. Když odbíjí půlnoc, tak všude okolo nás lítá plno světel. Ve městě tohle neuvidíte, ale tady ano.Boucháme šampaňské, smějeme se, přejeme si vše nej do nového roku.,,Štastný nový rok zlato." Petr mi šeptá do ouška a líbá mě na krku. Ví co mám ráda. Tiše vzdychnu, ale vlastně už je to jen slast,když zavřu oči, tak jeho už tam nevidím.Jak se city dokážou vytratit...vracíme se zpátky do baráku a ostatní kamarádi pomalu odchází. Zbývají dva páry. Martin s Lídou a já s Petrem.Maličko poklízíme a jdeme si lehnout. Petr na mě doráží. Tak nějak vím co chce. Je na tyhle věci nenasytný, až se někdy sama divím. Ahh proč tohle dělám? Ze soucitu? Ne. Jsem taky nenasytná, jen si to tolik nechci přiznat.Začínám se považovat za žádostivou mrchu, která jen touží po jediném. Po sexu. Co to plácám? Nejsem taková. Nebo jo? Právě teď mě napadá slůvko proklínám. Proklínám svou žádostivost společně s Petrovou.

6.ledna: ,,Petře promiň už to dál takhle nejde. Nechtěla jsem ti to psát na icq. chtěla jsem ti to říct osobně. Mám tě ráda, ale už tě nemiluju. Rozhodovala jsem se dlouho a volím prostě Martina. Nezlob se. Třeba přijdu na to, že dělám chybu.Ale teď jdu s ním." Pláču, tečou mi slzy. Říkala jsem si, že už k němu nic necítím, ale přece jen půl roku jsme spolu byli. A nikdy jsme se nepohádali věřte tomu.O to víc mě nějaké věci bolí.,,Hmmm čekal jsem to. Už na plese jste se k sobě měli, vím provokovala jsi mě za tamtu holku, ale až takhle jsi mě potrestat nemusela. Ten den, kdy jsem ti napsal, že ten ples je bych proklel. Kéž by se nikdy nestal.Byli bychom spolu dál.Promiň musím jít. Brečím." Odešel. Normálně se odhlásil z icq. Je konec a už to nevrátím. Zklamala jsem ho.Píšu si s Martinem. Utěšuje mě. Asi nějak vycítil, že to potřebuju.

14.února:Jo stalo se toho hodně. S Martinem mám ty nejlepší chvilky a dneska je Valentýn, ale tohle malé zlatíčko si svou neopatrností zlomilo klíční kost, a tak jsem se rozhodla ho trošku rozveselit svou přítomností. Jeho tatínek nemá moc rád návštěvy, ale díky jeho zranění nakonec povoluje mou přítomnost.,,Tak pojď ukážu ti pokoj." Když vcházím, nestačím se divit. Na dřevěných trámech visí cd na nilonovém vlasci, pár nalepených plechovek, plakáty s holkama, nějaké fotky,a zvláštní svítivé diodky.Když vidí můj výraz ve tváři, tak pouští na počítači dunivou hudbu a najednou ty diodky blikají nastejno s bubnama a na začátky taktů. Věřte, že tenhle člověk má talent, protože tohle udělal sám. Malinko originální a nevšední.,,Musím se s tebou vyfotit ještě nemáme žádnou společnou fotku." Jo má pravdu, ale to bude v tom případě boj. Jeho omezená pohyblivost a moje výrazy na fotkách dají za své, že fotkám se můžeme jen smát. Sedá si k sobě na postel a přitahuje mě k sobě.Co si tenhle člověk právě prohání za myšlenky v hlavě. Tak strašně bych to chtěla vědět...Začíná mě pomaličku líbat a hladí mě po bocích směrem nahoru. Sice jednou rukou, ale o to víc sem napjatá.Za chvíli stojím opřená o zeď bez horních kousků oblečení a hledím mu odevzdaně do očí. Vůbec nepřemýšlím. tisíce nesmyslných myšlenek se mi honí hlavou a při každém polibku na mou šíji musím vzdychnout.Vede mě do staré ložnice. A zamyká. Má tak krásně roztoužené oči...Pokládá mě do obrovské kupy peřin a pomalu ze sebe shazujeme všechen zbytek věcí. Už to ani nemůžeme vydržet. Tolik hlazení a napjetí najednou...Jenže čas je neúprosný a já musím na vlak. Dnes s kamarádkou Maruškou slavím u nás své šestnácté narozeniny. Tohle byl ale nejkrásnější dárek. ,,Byla jsi úžasná zlato. Miluju tě." Hrkají mi slzy do očí. Poprvé mi totiž řekl, že mě miluje, ale jak jdeme pěšky na nádraží, tak Martin začíná být nevrlý a tak trochu i sprostý. Večer pak na icq raději ani nemluvím. No co to sakra je?!

2.dubna:Už nevím co dál. Slzičky mi dále stékají po tvářích a mizí v polštáři. Vždyť sme si tak rozumněli. Neodpovídá mi na smsky, nepíše mi na icq a když píše, tak najednou nevím, co mu napsat a on taky ne. Ptáte se co se stalo? Nic. Vůbec nic, ale tenhle člověk se změnil. Já mu dávala jen volnost, ale že jsem to byla já kdo ho hlídal na diskotéce, aby mu nedali do držky a vodila ho, když mu bylo špatně to už ani nevzdechne.Sice to bylo jednou, ale málokterá holka ráda vidí, když někomu není nej po alkoholu. Bála jsem se o něj.Odpověď? Nečekám. Vím, že od Martina ji asi nikdy nedostanu. Teď každým dnem si pohrávám s myšlenkou co asi dělá Petr. Jak se mu daří? Odpustil by mi? Na icq otevírám zprávu s jeho jménem a začínám psát. Tu chvilku, kterou jsem byla s Martinem si zapíšu jako malé ponaučení a jako příjemné zpestření, ale teď chci někomu složit omluvu, říct, že jsem hloupá a tomu člověku-Petrovi jsem na milost a nemilost. A ty tři měsíce s Martinem? Já jen říkám. Proklínám.