Zlý sen

Byla to málem noční můra. To nebyl život, to bylo utrpení. Ústrky, nadávání, násilí, co z toho patří k dětství? Nic, jednoduše nic. Moji adoptivní rodiče nebyli nikdy vzorem ctnosti, ač se tak rádi na veřejnosti chovali. Otec pil a matka z něj jen tahala peníze a já byla většinou zalezlá ve svém pokoji nebo ve škole. Čas od času se opil otec tak, že nevěděl co dělá a tak mě bil. Našel si tisíc důvodů, proč to udělat - neumité nádobí, špatné známky nebo nepořádek v pokoji.

Když mi bylo sedmnáct, a do mých osmnáctin zbývaly jen dva týdny, měla jsem už většinu svých věcí přestěhovanou u Cily, mé nejlepší kamarádky. Byl jsme obě dohodnuté, že se k ní po mých narozeninách přestěhuji, prtože jsem věděla, že mě rodiče vyhodí z bytu. Ale to co se stalo tehdy večer to jen uspíšilo.

Otec se opil tak, že se jako vždy na matce snažil vynutit sex, ale tentokrát si spletl dveře, které jsme zapoměla zamknout a pokusil se mě znásilnit. To byla poslední kapka. Bránila jsem se, kopala jsem a kousala, a nakonec jsem ho praštila svazkem Vojny a míru přes hlavu. Svalil se na mě a já ho odstčila na pohlahu. slzy se mi valily z očí. Rychle jsem sesbírala všechny své věci, naházela jsem je do krosny a vyběhla jsem z domu. Matce jsem tam nechala dopis, kde mě najde. Pomalu jsem šla po potemělé ulici, kterou osvětlovala jen jedna lampa.

Podvědomě jsem šla k Cily, oči jsem měla plné slz, přes které jsem téměř nic neviděla. Něvěděla jsem jestli jdu po chodníku nebo po silnici, vlevo, vpravo, bylo mi to jedno. Šla jsem tam, kam mě to to táhlo. Potloukala jsem se po cestě necelou půl hodinu. Stihla jsem ještě Cily napsat krátkou zprávu, a už jsem měla její dům nadohled. A pak se to stalo. Zahlédla jsem jen ostré světlo, let vzduchem nepočítaje a průdkým dopadem na zem konče.

Ten kluk, co mě srazil vyběhl z auta a začal na mě mluvit. Cily doběhla ke mě a také mi něco říkala, ale já nic z toho neslyšela. Měla jsem silné nutkání vstát. Vstala jsem, ale zárověň jsem zůstala ležet. Jako v nějaké pohádce jsem vystoupila ze svého těla a koukala na svoje tělo. Je to celkem děsivé dívat se na sebe sama v kaluži krve. Pomalu jsem se obešla a klekla jsem si vedle Cily. Nechápala jsem co se stalo. Ti dva spolu mluvili, zavolali záchranku. Já se chtěla Cily dotknout, ale moje ruka jí projela jako nůž máslem. Zkoušela jsem to znovu a znovu, ale pořád jsem jí pronikala, jako by byla vzduch, jako bych já byla vzduch...

Pak jsem se zkoušela dotknou svého těla, něco mě k němu přitahovalo. Jako ve snách jsem si sama do sebe lehla a povedlo se mi to zase jsem pocítila svoje tělo, ale obestřela mě temnota. Neprocitla jsem, jak jsem doufala. Kolem mě byla tma, ne, byla to temnota, absolutní čerň. Pak se to vše změnilo v oslňující světlo.

Zamžikala jsem očima a pak jsem je otevřela. Ležela jsem na velké posteli a vedle mě ležel ten kluk. Zmateně jsem se rozhlédla. Kluk se na mě podíval a dal mi pusu na tvář. "Dobré ráno, krásko." usmál se a zdvihl do náručí malé děvčátko, které se culilo od ucha k uchu. "Mami, tati, už je láno." ukazovala své zoubky na celé kolo. Nechápala jsem nic z toho co se dělo. Jako bych to nebyla já, ale někdo jiný.
"Cily, nezlob a oblékej se", rozčiloval se Kluk."Maminka je ještě unavená" řekl a poslal děvčátko si hrát. Očima jsem kmitala po pokoji, po Klukoviia po děvčátku. "Co...Co se stalo?" ptala jsem se, kdyžjsem zjistila, že na sobě mám noční košilku zcela nedostačující délky. "O čem to mluvíš, Viky?" podával se teď nechápavě on. " No...měla jsem nehodu a ..a pak....pak jem se probrala tady." sedla jsem si a třásla jsem se po celém těle. "To nic, muláčku. To je už hrozně dávno, tehdy jsme se seznámili, pamatuješ?" pohladil mě po pažích. "Je to víc neý pět let." vysvětlil. Pět let?! pomyslela jsem si. Zavřela jsem oči a doufala, že to byl jen sen.

Pak se se mnou ale zatočil celý svět a já najednou byla v nemocnici. Cily a ten Kluk seděli vedle mého těla. Já se zase vznášela kdesi kolem. Oba na mě mluvili. "Viky, prosím, probuď se." Cily plakala a ten Kluk k tomu taky neměl daleko. Přišla jsem až k nim a chtěla jsem se jich dotnout, neco jim říct, ale jako by mě nevnímali. Křičela jsem bouchala jsem do stěn, ale nic z toho neslyšeli. Pokoušela jsem se dosta do svého těla, ale nešlo to, ač jsem se snažila sebevíc.

Najednou mě zabolelo u srdce, a tak jsem se podívala na monitor. Začal dlouze pípat. Zástavilo se mi srdce. Cily vykřikla a vyběhla na chodbu. Vmžiku byli v mém pokoji doktoři s sestry.

"nabijte na dvě stě." řekla doktorka a přiložila mi na prsa defibrilátor. Trhla tělem a nic. Nic se nestalo.
"Dvě jednotky adrenalinu intravenózně, a nabijte na tři sta." znovu nabila a přitiskla na mé tělo. Znovu nic.
Byla jsem mrtvá. Doktorka se postavila podívala na hodinky. "Čas smr..." nestačila doříct. V tu chvíli jsem se totiž rozběhla a v plnéryvhlosti jsem skočila do svého těla.

otevřela jsem prudce oči a nadechla jsem se. Na monitoru se ukázal rytmus. Dýchala jsem prudce, asi tak, jak se nadechuje člověk, který se málem utopil.
Doktorka nevěřila svým očím a posvítila mi do očí. "Slečno, slyšíte mě?" Ztěžka jsem se nadechla a otevřela jsem ústa. "Ano", hlesla jsem. Otočila jsem se na ní. "Kde...kde to jsem?" Ptala jsem se a rozhlížela se po pokoji. "Jste v nemocnici sv. Vincenta, čtyři týdny jste ležela v komatu." řekla doktorka a prohléže si mojí kartu.

"Ne, ne to není možné, vždyť...vždyť jsem tu byly celou dobu, měla jsem tu..tu ,.nehodu..a pak..byla jsem tu. V yjste mě oživovala." dívala jsem se z jednoho na druhého, připadala jsem si jako šílenec.

"To se vám asi něco zdálo, to je v těchto případech normální. Byl to jen sen." řekla a odešla.

"Jen sen. Sen ze kterého jsem se mále nevrátila" zašeptala jsem a zavřela jsem oči. Usnula jsem.