Svět je jeden velkej omyl.

Každý den čeká, ale stále se nedočkává. Očekává něco, co ví, že se nikdy nemůže stát, ale přesto stále doufá. Hlava plná myšlenek, duše plná ran a tělo plné jizev. Cítíte tu bolest? Jak zřetelná.
Myslela si, že by se mohlo najít několik lidí, které ví, jaké to je křičet do tmy bez odezvy. Stejně jako ona křičí. Křičí a čeká, nic se neděje, ticho, tma. Jen občas nějaký lísteček stromu zašumí a zase utichne, chvíli vydrží šumět a pak ho to přestane bavit a už zase se ocitá sama. Bloudí tou tmou, tím prázdnem. Její představy? Ne, skutečný svět, ve kterém nikdo nic nevidí a nikdo nic neslyší. Nebo snad dělá, že neslyší?
Jediné, co se vynořuje ze tmy, jsou znechucené tváře, povrchnost a přetvářka, pomluvy a závist, nenávist a samé zlo. Na to nečeká, čeká na něco docela jiného, snad na pochopení, dost možná i něhu a něčí objetí.
Čeká už dlouho, nedoufá, že se něco takového může přihodit, snad jen ještě více ran se může naskytnout.
Ale už má všeho dost, tělo ochabuje, síly docházejí, utíká, chce utéct z té černočerné tmy, kde se vyskytuje jen krutost. Stačilo, světe, stačilo jí to, už se tě nepokouší prosvítit, už se s tím snaží jen smířit, nyní musí bojovat sama za sebe, ne za jiné. Pochopila, jaký život dokáže být svině, nejzrádnější a největší svině. Nesnáší ho, stejně jako nesnáší sebe, celej tenhle svět, už má všeho opravdu plné zuby.
Proč, proč se musela narodit, všichni překážejí jí, každému překáží i ona. Každý má právo žít, ale jí přijde, že některým lidem je upíráno, aby jiným mohlo být povolováno ještě lepší živobytí. Nespravedlnost, tohle je tak nespravedlivé, proč někteří lidé berou ohromné peníze, když jiní jsou rádi, že přežívají, živoří. Proč neexistuje něco, jako všichni jsou si rovni, bez rozdílu na rase, na věku, na vzhledu, prostě bez rozdílu. Každý by měl svůj dům, nebo byt, nebo cokoliv, byl by v rámci možností spokojený.
Ale ne, lidé jsou žízniví, touží po bohatství, po uznání. Místo aby byli spokojení s tím, co mají, neustále si stěžují. Nedokážou být šťastní, užívat si života. Místo toho si jen stěžují, neváží si toho, co mají, neustále něco potřebují, neustále jim něco chybí, hledají štěstí v penězích. Přetvařují se, nedokážou si prosadit svůj názor, jen tupě zíraj. Když se jich někdo zeptá na jejich názor, radši řeknou, že nevědí anebo dělají, jak moc souhlasí s tím podaným návrhem, aby náhodou někoho proti sobě neposlali. Pak je v nich plno závisti, pomlouvají na každém rohu, najednou souhlasí s opačným názorem, aby proti sobě neposlali člověka, který má jiný názor, ale samozřejmě se to nesmí dozvědět ten, kterému řekl svůj první jakoby názor. Názory jsou okopírované, bojí se utvářet si vlastní.
Ne, tenhle svět se jí nelíbí, nesnáší tenhle svět. Jak v něm má žít? Dá se v něm vůbec žít? Jestliže ano, pak zase jen pod jinou tváří, ze které na první pohled vyčtete přetvářku, vlastně se nemůžete ani s nikým bavit, nikomu důvěřovat, jak víte, že právě on vás za druhým rohem nepomluví?
Nikomu nevěří, ani nemůže, za druhým rohem by ji mohl pomluvit, jak se říká – do očí bratr, za zády had, tohle přesně vystihuje to, co se kolem ní odehrává.
Dobojovala, radši se vzdá dobrovolně ještě dřív, než jí někdo další vrazí kudlu do zad.
Usměje se, vyhrála nad tímhle světem, dokázala se všech zbavit, se slastí v očích stojí v kolejišti, rozpřažené ruce, zvednutý prostředníček, hlava tyčící se k nebi a na tváři široký úsměv.
„Šmejdi, ste všichni zbabělci, šmejdi, jděte se vycpat i s tou vaší přetvářkou, já na vás kašlu, zvysoka na vás… Život se mnou vyjebal, já teď vyjekávám s ním. Jste všichni stejný, všichni, do jednoho, šmejdi, nic jinýho, než velký, podělaný šmejdi!!!“
Blížící se vlak zpívá píseň na rozloučenou, projíždí zatáčkou, na tváři se objeví slzička na rozloučenou…
Je konec, dokázala vše utnout…